Hradní pán a jeho zrádce | Vojta Kotek/Nicole

1. Kapitola - Vítejte na Křivoklátě

Bylo sychravo.

Vojtěch musel uznat, že místo, kde stráví několik následujících týdnů, mělo svůj šarm. Po opuštění lesní cesty se před čelním sklem odhalil kopcovitý výběžek, na kterém se majestátně tyčil hrad Křivoklát. Jeho věže dosahovaly zašedlého rozbouřeného nebe v kontrastu s červenými šindeli, které mizely v objetí pochmurných mraků.

Hrad byl v dobrém stavu, jak už to u většiny českých památek bývá. Nicméně i za podpory státu bývaly opravy nákladné a o to více zdlouhavé, takže mimo míst s novou, nevinně bílou omítkou se ukazovaly části, které byly zašedlé, stále poznamenané plynutím času. To mu ovšem neubíralo na kráse. Kdyby bylo na něm, snažil by se stavbu udržovat právě v tomto duchu. Zastával totiž názor, že i když něco může být v pravém slova smyslu bezchybné, nové a neporušené, nikdy to nebude úplně dokonalé. Proč by bylo útrap, kdyby nás jejich překonání neposunulo a jaký význam by měl život, který nepodstoupil vývoj?

Ať už to bylo jakkoli, neměnilo to nic na tom, že jak tak seděl v teple pohodlných kožených sedaček s hudbou pozvolna se líhnoucí v pozadí, tiše souhlasil s rozhodnutím, že ano, zádumčivá atmosféra tohoto místa byla na tak tajemnou hru jako stvořená.

Unaveně vydechl, opřel čelo o chladné sklo sedanu a vrátil se myšlenkami k jeho aktuální situaci, jako již několikrát v předešlých měsících. Zprvu nepředpokládal, že by se této nové show mohl zúčastnit. Bylo tomu pouze včera, co stál uprostřed chorvatské pláže, slunce na zátylku, a natáčel finální scény svého posledního seriálu. Načasování mu nicméně vyšlo vstříc a mohl se tak stát její součástí, byl za to bezesporu rád. Pevně věřil, že Zrádci budou vyvedeným kouskem pod záštitou licenční známky a režisérstvím talentovaného Markuse Kruga. Z role, do které ho obsadili jako moderátora, byl vyloženě nadšen. Hrát tajemného, místy krutého hradního pána se smyslem pro humor, ať už jakkoliv temným či nemístným, bylo něčím osvěžujícím a věděl, že mu to sedne lépe, než by kdokoliv čekal. Již byl znaven z neustálých pozitivních ztvárnění, které ho během kariéry provázely, přestože jich bylo jeho narůstajícím věkem méně. Ovšem tuto akceleraci nedočkavosti obepínaly větve nervozity.

Může to být únavou, odůvodňoval si s vyčerpaným stisknutím kořenu svého nosu, přeci jen mám za sebou desetihodinovou cestu a nebo můžu být jednoduše přepracovaný.

Pravdou bylo, že mimo radosti pociťoval i jisté znepokojení. Tajemstvím dobrého herectví bylo vžití se do role. Um, který si během let na jevišti osvojil s lehkostí. A jak to tak bývá, není všechna tráva, co se zelená a vše mělo svá úskalí. Nebyl by prvním hercem, na kterém by to zanechalo negativní stopy. Nehledě na skutečnost, že se s touto rolí ztotožňoval více, než bylo příjemné přiznat před zrcadlem, natož před někým dalším. Nestrachoval se, že by se snad stal hradním pánem samotným a jeho osobnost by byla trvale ovlivněna vnímáním jemu nevlastním. Že by se změnil a začal se s postavou identifikovat nad rámec přijatelnosti.

Přesto se ale nacházel v nejistotě. Všechny zúčastněné čekaly náročné týdny, v nichž hráči budou zapomínat na reálný svět zcela pohlceni paranoiou. Tíživá atmosféra začne doléhat i na přihlížející štáb, nehledě na něj, někoho, kdo byl nedílnou součástí dějové linie a pomyslným mostem mezi dvěma tábory. Jednoduše řečeno, měl strach, že se od jeho role nedokáže odpoutat tak rychle, jako by bylo potřeba a mohlo by to ovlivnit jeho nahlížení na věc, nebo schopnost udržení vlastní sebekontroly. Měl bych se jít vyspat, už přemýšlím nad nesmysly.

Těšil se, a to dal dopopředí. Byl velmi zvědavý, co se bude dít dál, a u toho také plánoval zůstat.

-----------------