Moje třída vypadala, že je v pohodě. Ale asi zdání klame... bylo tam jen pár holek co byly v pohodě. Nejradši sem měla Simču. A pak ostatní.
Dva roky to bylo v pohodě byla sem nováček s kterým se skoro všichni bavili. Ale pak se mi začali někteří posmívat. Neměla sem skoro žádný kámoše.
Začala sem si zvykat. Asi v sedmý třídě se to zhoršilo. V osmé se mi posmívali jen čtyři lidi, ale šla po mě i učitelka.
Nevím co sem jí udělala. Neměla mě ráda. Byla na mě asi zasedlá.
Myslela jsem si že mám nejlepší kamarádku Nikol. Ale spletla sem se. Jednou kamarádka byla a pak zase ne.
Zvykla sem si na to, že už není moje bff. Řekla bych že pak sem se cítila sama, ale nevadilo mi to.
Až později sem to všechno nezvládla... Úmrtí sestry, týrání od táty, hádky s nevlastním otcem, starosti se sociálkou (vysvětlím příště), problémy s učitelkou a některými spolužáky a pak mi umřela i babi....
Jednou sem přišla domů a poškrábala se. Nikdy to nebylo hluboký. Nedokázala sem pořezat... Až pak jednoho dne.
Jednou sem se řízla hluboko. Od té doby to nedělám mám totiž strach, že se půjdu léčit nebo se zabiju. Na ruce mi žádné krvavé čáry už nevznikají. A to jen protože jsem našla člověka kterého nechci ztratit.
Pokračování příště.
