Špatná konstelace hvězd

1. (2009)

2009

Psal se rok 2009 a internet už byl v podstatě běžnou součástí domácností, ale smartphony ještě rozhodně ne. Mobil jsme používali jen k volání a psaní sms zpráv. Internet v něm se sice už taky používal, ale byla to ještě poměrně luxusní záležitost. Takže měl člověk vyplácaná data během prvních dnů.

V téhle době jsme většinu času trávili venku s kamarády a večer jsme utíkali domů k obrazovkám stolních počítačů, abychom si mohli pro změnu chatovat na facebooku, který v té době byl velký boom.

Netrávili jsme čas s ohnutými zády u mobilu, věnovali jsme pozornost okolí a našim přátelům. Byl to jiný svět, přestože to není tak dávno.

Bylo mi sladkých 16 let, když mi jednoho listopadového večera přišla žádost o přátelství právě od NĚJ. Nevěděla jsem, proč ji poslal právě mně, osobně jsme se neznali a nikdy jsme se spolu ani nebavili. Vše, co jsem o něm věděla, bylo to, že byl bráchův spoluhráč. Bylo mi to podezřelé, protože já nebyla typ fotbalistů a fotbalisti nebyli můj typ. Já byla spíš rockerka s nádechem punku. A navíc jsem věděla z bráchovo historek, jací fotbalisti většinou jsou, co se holek týkalo.

„Same?" Zavolala jsem na mého staršího sourozence.

„Co je, ségra?" Zeptal se a přišel ke mně do pokoje.

„Proč mám sakra žádost o přátelství od Joshe Martina?!" Sam se začal smát. „Netlem se a vysvětluj!" Přikázala jsem mu.

„Jen jsme se tak v šatnách bavili a někdo z kluků se zeptal, jestli už máš věk na randění, tak jsem řekl, že jo, že už je ti 16 a on se toho chytil. Nečekal jsem, že ti hned pošle žádost." Smál se a mně to konečně začalo zapadat do sebe. Konečně jsem dovršila věk, kdy jsem mohla mít legálně sex, tak jsem jim najednou přišla zajímavá. Nasrat!

„Doufám, že jste se dobře pobavili, blbečci." Odpověděla jsem mu otráveně.

„Nemůžu za to! Ptal se, jestli seš pěkná a dělal si srandu, že tě pozve na rande. Teda aspoň jsem si myslel, že si dělal srandu." Skvělý, takže jsem pro ně byla dobrý vtip.

„Jasně, blablabla, teď už vypadni z mýho pokoje a už s těma pitomcema o mně nikdy nemluv. Buď tak laskav." Odpověděla jsem mu a hodila po něm polštář.

„Já mu říkal, že bys s ním stejně nikam nešla." Odpověděl a hodil po mně polštář zpátky. Ale já s tím počítala, takže jsem včas uhnula. Vyrůstat se starším bráchou bylo jako vyrůstat na vojenském cvičišti, pořád jsem očekávala nějaký útok a musela jsem být připravená se bránit. Ale takhle jsme si prostě ukazovali naši sourozeneckou lásku.

„Samozřejmě, že bych s ním nikam nešla. Mám přítele." Nejsem jako kluci od něj z týmu, já nepodvádím.

„Jo, přítele kterej je víc jak tisíc kilometrů daleko."

„Neměl jsi být už pryč?" Štěknu na něj. Sam zakoulí očima a odejde.

Kliknu na onu žádost o přátelství a chystám se ji zamítnout a pak si vybavím všechny dutohlavy z toho týmu. Ještě před dvěma roky by o mě nezavadili pohledem. Ale stačilo, aby mi narostly prsa, začala jsem pracovat na svojí postavě a vzhledu a oni si myslí, že si z nich teď sednu na zadek a budou si se mnou moct hrát? Nesnáším hráče! Je na čase, aby jim někdo udělil lekci. A ten někdo budu já a začnu právě s Joshem. Kurzor myši posunu do leva a přijmu žádost o přátelství.

V podstatě okamžitě mi na liště vyskočí chatovací okénko s jeho jménem a profilovou fotkou.

Josh: Ahoj

To bylo naše první ahoj. A ještě mnoho dalších nás teprve čekalo.