Špatná konstelace hvězd

2.

Přítomnost

Snažím se ignorovat jeho přítomnost v té, najednou příliš malé, místnosti a dál si užívat naši dámskou jízdu, ale ať se snažím sebevíc, moje oči čas od času zabloudí jeho směrem. Horší je, že jeho oči jsou stejně neposlušné a často se vzájemně načapeme, jak se na sebe díváme.

Nechci si kazit večer, a proto když se objeví jedna naše kolegyně, využiji toho a pustím ji na své místo a sama si přesedla tak, abych k němu byla otočená zády. Zůstávám tak sedět i po jejím odchodu.

Myslela jsem, že mi to pomůže, ale místo toho moje nervozita jen narůstá. Cítím jeho pohledy na mých zádech, které znovu rozvibrovávají každičký nerv ve mně. Začíná to být neúnosné. Vím, že i pohledy jeho kamarádů příležitostně provrtávají můj zátylek. Nikdy jsem si s nimi neudělala nic špatného, přesto jsem se z jejich pohledů vždy cítila nesvá. Bylo mi jasný, že mě probírali, jen jsem nevěděla, čím jsem si vysloužila ty jejich nepřátelské pohledy, a to i po všech těch letech.

Potřebuji je všechny hodit za hlavu, a to znamená jediné: Jít si pro něco silnějšího. Dneska v noci je tu našvihnuto, a pokud chci mít drink co nejrychleji, musím si pro něj jít na bar osobně.

S obsluhou se znám velice dobře. Do Beowulfa jsme kdysi chodívali pravidelně. Dokonce jsem nějaký čas bydlela naproti v jednom z panelových domů, takže jsem tady mívala v podstatě přechodnou adresu.

Na baru si objednám tři B52 a domluvím se s nimi, že si drinky za okamžik vyzvednu. Nechce se mi čekat u baru, přímo na ráně všem návštěvníkům. Chci co nejvíc eliminovat šanci, že se s ním potkám tváří v tvář. Proto jsem zaběhnu na toalety, kde si v mezičase upravím make-up a přesvědčuji sama sebe, že se vůbec nic neděje. Což je pravda. Hádám, že nejpozději v neděli bude opět na cestě zpátky domů za svou rodinou a já už ho třeba vážně nikdy v životě neuvidím. Z té myšlenky se mi otočí žaludek. Do prdele! Proč na mě má pořád takový efekt? Vlastně bude nejlepší, pokud už se nikdy neuvidíme. Oba máme své spokojené životy a já vážně nehodlám udělat jakoukoli kravinou, kterou bych ohrozila svou rodinu. Moje děti a můj muž jsou pro mě vším.

Záblesk odhodlání užít si zbytek večera mi zazáří v očích, protože s dětmi a prací na plný úvazek se vám povede málokdy utrhnout z domova a vyrazit s kamarádkami na dámskou jízdu. Skoč do zdi, Joshi Martine!

Zamířím zpátky k baru a vidím, jak na mě mává barmanka Lucy, abych šla k ní a vzala si mé připravené panáky. Liam, taky jeden z bratrových bývalých spoluhráčů, se zrovna opírá bokem o bar. Má už trošku upito a já vím, že už se mu nevyhnu.

Liam mi jednou přiznal, že jsem se mu děsně líbila, ale bál se, že bych ho odmítla. A taky že bych odmítla, protože já měla tehdy hlavu plnou někoho jiného. Ale od té doby, pokaždé když se s Liamem potkáme a jsme lehce posíleni alkoholem, tak mi skládá nějaké komplimenty. Je milej a taky pohlednej a dívá se na mě jako na anděla a takový lidi vám prostě vždycky zlepší den.

„Jeeess" Zavolá na mě, jakmile mě spatří.

„Ahoj, Liame, jak je?" Zeptám se ho.

„Teď, když jsem tě potkal, tak úúúúžasně." Odpoví a celou si mě zbožně prohlédne. „Pořád vypadáš úchvatně, že jo Márty? Nevypadá ta naše Jess pořád tak úúúúchvatně?" Cože? Proč ho zmiňuje? Rychle se rozhlédnu okolo a pak si všimnu, že k nám míří z druhé strany baru. Pořád mu říkají Márty. Tehdy bylo moderní zkracovat příjmení a dělat z toho přezdívky.

„Čau kámo, dlouho jsme se neviděli." Už jen jeho hlas způsobí, že se mi po těle znovu šíří husí kůže a já dělám, co můžu, abych se jí zase rychle zbavila, ale moje tělo asi stávkuje.

Josh mezitím dojde k nám a takovým tím chlapským způsobem si s Liamem podají ruce a pak se vzájemně poklepou po rameni. Najednou jsem pohlcena jeho vůní, kterou se mi povedlo po několika úmorných letech zapomenout. Ale jak zjišťuji, bylo to jen dočasné. Je jedno, že změnil voňavku, pořád se mísila s jeho vůní a ta je nezaměnitelná. Co jsem komu udělala, že jsem se zase dostala do takový situace?

„Chlapi, vypadá to, že si toho máte hodně co říct, tak vás nechám o samotě." Podaří se mi vymyslet perfektní a taktní plán útěku a natáhnu se pro svoje tři panáky. Cítím na sobě jeho pohled, ale snažím se plně soustředit pouze na ty tři skleničky naplněné alkoholem až po okraj. Nechci čelit jeho modrozeleným očím. Jo, jsem srab, příšerný zbabělý srab.

„Nesmysl! Pobuď tu s námi!" řekne Liam a každému z nás dá jednoho z mých panáků. „Neboj, sluníčko, hned objednám nové pro tebe a tvoje dámy." Řekne a mrkne na mě. Vidím, jak ho Josh propaluje pohledem, ale v obličeji se mu nehne jediný sval, stále má na tváři nalepený jeho typický letmý úsměv.

Oficiálně musím hlásit porážku, protože z téhle situace už neuteču. Na tvář si taky nasadím přátelský a vřelý úsměv a vzhlédnu. Prvně na Liama a pak na něho. Nic neříká, jen se na mě dívá. Bože, tak moc chci vzít nohy na ramena, ale místo toho sáhnu po panáku a přiťuknu si s Liamem a pak s Joshem a dávám si extra záležet, abych se vyhnula jakémukoli fyzickému kontaktu.

„Oči, Jessie." Řekne hlubším a tišším hlasem. Do háje, vážně mi teď řekl Jessie? Po něm jsem tohle oslovení začala nenávidět. Pokaždé, když mě tak někdo osloví, se mi před očima zjeví jeho tvář. Pokaždé. Až dodnes.

Jeho oči se zaboří do mých a pak si společně přiťukneme. Ty modrozelené oči s několika oříškovými paprsky jsou teď hlubší, ale stále hřejivé a přívětivé a lemují je malé vějířkovité vrásky. Jeho oči se na mě smějí, ale jeho výraz zůstává neměnný. Nikdo jiný to nemůže postřehnout. Je to taková naše věc, náš tajný způsob komunikace. Nevím, kolik času bude muset uplynout, abychom tohle spojení ztratili.

Je tak snadné se potopit do jeho očí a zapomenout na svět okolo, ale naštěstí už mám tolik rozumu a zkušeností, abych se v nich neutopila. Vynořím se z hlubin jeho pohledu a podívám se na B52, kterou stále svírám v ruce a přiložím si ji k ústům. Jeho pohled klesne k mým rtům a já si všimnu, jak se mu pohne ohryzek, když na prázdno polkne. V tu chvíli si uvědomuji, že toho už bylo na jeden večer až až.

„Měla bych se vrátit."

„Měl bych se vrátit." Vyhrkneme ve stejnou chvíli. Kdysi bychom se tomu od srdce zasmáli. Ale teď se na sebe dokážeme sotva podívat a raději se vydáme každý opačným směrem ke svým stolům.

Tohle naše propojení bývalo hezké, zábavné a svěží, ale teď je z něj tíživý nevítaný problém. Protože zůstává nedotčené napříč času. Protože my už nejsme mladí puberťáci. Jsme dva dospělí lidé, každý s vlastním životem a tohle je pro nás přinejmenším nežádoucí, stejně jako to teplo, které se mi rozlévá po těle v jeho přítomnosti.

Popadnu novou várku panáků a zamířím přímo za holkama. Jakmile jsem ale spatřím jejich výrazy, chci se propadnout na místě a zmizet.

„Ne-hih-něj-te-se!" Varuji je a každé strčím do ruky jednoho panáka. Koutky jejich úst se maličko třásou, ale ovládnou se.

„Na stará přátelství." Prohlásí Angie, a kdybych uměla zabíjet pohledem, Angie už by byla 6 metrů hluboko. Iris už to nevydrží a začne se naplno smát.

„Karma ti to vrátí." Znovu jí varuji, pak si všechny připijeme a smějeme se.

Do konce večera už jsme si s Joshem cesty nezkřížili, pouze jsme se na sebe občas pokradmu podívali.

„Nebolí tě za krkem?" Ptá se mě Iris, když jsme na odchodu.

„Co? Proč?" Zeptám se zmateně.

„Ze zírání na Joshe." Vysmívá se mi, potvora!

„Ha ha. Hele, nejde támhle Danny?" odpovím a ukážu kamsi za ní.

„To těžko, on není ve mě... sakra." Zamumlá.

„Nachytala!" Teď byla řada s vysmíváním se na mně. „Tááákže, vy dva jste pořád v kontaktu, jo?" Ptám se zvědavě.

„Jo, občas si napíšeme, ale ve vší počestnosti!" Hájí se Iris. Angie se dál baví nad naší slovní přestřelkou a pak se vydáváme domů, každá za svou rodinou.