Přes hranici stínů /Larry/

1.

Harry Styles stál v zákulisí před koncertem, nervózně si pohrával se stříbrným prstenem na svém prstu. Vzduch byl těžký od potu a napětí, a i když všichni kolem něj byli plní energie, on sám cítil jen prázdnotu. V jeho kapse ležela malá lahvička vodky, která byla jeho tajným společníkem na těžké večery. Věděl, že by ji neměl mít, ale alkohol byl jeho únikem. Byla to iluze tepla, když ho uvnitř mrazilo.

„Hej, jsi v pohodě?“ uslyšel známý hlas a ohlédl se. Louis Tomlinson, s modrýma očima plnýma starostí, stál těsně vedle něj. V jeho pohledu byla stará láska, která se Harryho vždy dotýkala někde hluboko uvnitř, i když ji sám často potlačoval.

Harry přikývl a přinutil se k úsměvu. „Jo, jasně. Jen trochu nervózní,“ zalhal. Ale Louis věděl lépe. Všiml si unavených kruhů pod Harryho očima, jeho nejistého držení těla, pohybu jeho ruky, která se neklidně dotýkala kapes, jako by hledala něco, co ho uklidní.

Louis natáhl ruku a chytil Harryho za zápěstí, jemně, ale pevně. „Podívej se na mě,“ řekl. Harry zvedl pohled a jejich oči se setkaly. V tom tichém okamžiku bylo tolik nevyřčených věcí, tolik bolesti, tolik vzpomínek na noci, kdy jeden druhého drželi, aby se nerozpadli na kousky.

---

Jejich vztah byl komplikovaný. Byli přátelé, milenci, všechno a nic, neustále se od sebe vzdalovali a zase k sobě vraceli. Když Harry poprvé začal pít, Louis si myslel, že je to jen fáze, něco, co se zvládne. Ale jak šel čas, bylo stále jasnější, že alkohol nebyl jen nevinným rozptýlením. Byl to Harryho štít, jeho způsob, jak utéct před realitou.

Louis na tom nebyl o moc lépe. Když tlak slávy, očekávání a neustálé pozornosti příliš těžce dopadl na jeho ramena, našel úlevu v něčem jiném. Malé, nenápadné rány na jeho kůži byly jeho tajemstvím, jeho způsobem, jak cítit něco skutečného, když všechno ostatní bylo příliš vzdálené. Skrýval je za tetováním, za dlouhými rukávy, a úsměvem, který dokázal zmást téměř každého – kromě Harryho.

---

Jedné noci, když koncert skončil a všichni ostatní oslavovali, našel Louis Harryho na střeše hotelu. Vítr byl studený, a Harry stál na okraji, prázdná lahvička od alkoholu mu ležela u nohou. Louisova srdce se sevřelo strachem, ale zachoval klid a opatrně k němu přistoupil.

„Harry,“ zavolal, hlas se mu třásl, „pojď zpátky. Prosím.“

Harry se otočil, jeho tvář byla mokrá od slz, oči plné bolesti, kterou se snažil tak dlouho schovávat. „Mám toho dost, Lou,“ řekl. „Všeho. Už nevím, jak dál.“

Louis k němu přešel, pomalu, dokud nebyl dost blízko, aby ho mohl chytit za ruku. „Nejsi v tom sám,“ zašeptal. „Máš mě. Vždycky jsi mě měl.“

Toho večera se Louis rozhodl, že něco musí změnit. Už nemohli dál předstírat, že všechno zvládnou sami. Začali hledat pomoc – spolu. Bylo to bolestivé a složité, plné pádů i malých vítězství. Harry bojoval s alkoholem, Louis se učil najít jiné způsoby, jak zvládat své démony. Bylo to pomalé, občas zdrcující, ale díky vzájemné podpoře začali věřit, že mohou najít cestu zpátky ke světlu.

---

Jejich cesta nebyla dokonalá. Dny byly těžké a noci ještě těžší, ale oba věděli, že pokud budou bojovat spolu, mají šanci. Šanci najít znovu sami sebe, jeden druhého, a hlavně naději na lepší život, kde už nebudou muset utíkat.