Elfka v Hobitíně [LotR FF]

Hobitín

,,Elanor, nechtěla bys jít se mnou?" ptal se mě Frodo, když se vydával na cestu. Chtěl čekat na Gandalfa, ale ten nepřišel.
,, Já ti nevím, nešla jsem ani s Bilbem do Roklinky. Mám docela strach to tu opustit..." řekla jsem zamyšleně. Ale nakonec jsem souhlasila. K rozhodnutí mě donutilo především to, že se Frodo rozhodl prodat Dno pytle a já najednou neměla kde bydlet. Udělal to schválně určitě, abych musela jít s ním a Samem do Rádovska.
Mimochodem, já jsem Elanor. Jsem elfka. Nikdo toho o mně moc neví, ale žiju v Hobitíně celý můj život. Už to bude tak šedesát let. Našli mě v lese jako malé miminko. Hobiti, co mě našli, si nejdřív mysleli, že jsem Hobítě, ale když zjistili, že jsem elfka, hned mě odnesli do domu pana Bilba, protože to byl hobit, který se vyznal v elfech ze všech nejvíc. Nejdřív mě chtěl odnést do Roklinky a nechat mě tam mezi svými, ale rozmyslel si to, protože vždy chtěl dítě a vlastní mít nemohl. Později adoptoval Froda a ten se tak stal mým nevlastním bratrem.
Moc se mi v kraji líbilo, ale přece jen se na mě místní často dívali jako na cizince a občas bylo těžké zapadnout. Jedinou mou výhodou bylo, že jsem byla mezi nimi od malička. Přivlastnila jsem si mnoho z hobitího chování. Ale přesto jsem občas potřebovala chvíle na rozjímání. To jsem se většinou toulala směrem na západ. Chybělo často opravdu málo a došla bych až k moři. Vždy mě to tam táhlo... Ale nikdy jsem nijak vážněji nepomyslela na to, že bych opustila Kraj.
A teď jsem tu, na cestě s Frodem a Samem a taky Smíškem a Pipinem. Ani nevím, kam přesně až chceme dojít, ale Gandalf si nás dost evidentně zatím nevyzvedl, i když to slíbil.
Ze Dna pytle jsem se nejdřív vypravila spolu se Smíškem, abychom zařídili stěhování Frodových věcí do Rádovska. Po pár dnech konečně Frodo dorazil. Byl dost vyděšený z černých jezdců a z toho, že čaroděj nenechal ani vzkaz. A jak byl vyděšený, tak dostal naprosto báječný nápad a to, jít přes Starý hvozd. Tam jsem zažila mé první opravdové dobrodružství a tam jsem se opravdu a skutečně zamilovala do lesů. Netřeba více dodávat.
A na Mohylových vrších jsem cítila opravdu strach, když se mi uprostřed noci ztratili všichni čtyři drazí hobiti a až teprve když přišel den a zachránil je Tom Bombadil jsem pochopila, že je dostal mohylový duch. Byla jsem jim úplně k ničemu, cítila jsem se hrozně.
Naštěstí dostat se do Hůrky se nám už nějak povedlo.