Elfka v Hobitíně [LotR FF]

Hůrka, Aragorn a útěk přes Brod

V Hůrce jsme šli do hospody. S hobity se také nedá čekat nic jiného.
Co nejvíc jsem se zahalila do pláště, nikdo nechtěl aby bylo hned poznat, že jsem elfka. Nejen kvůli pocestným trpaslíkům v hostinci, ale také jsme nemohli předvídat reakci místních. Přece jen elfové neměli ve zvyku chodit do lidských hospod nikde v okolí a my nechtěli vzbudit ničí podezření. A docela se nám to i dařilo, dokud Frodo nezačal zpívat. To by nebyl sám o sobě takový problém, kdyby se mu jaksi nedostal Prsten na prst a on zmizel všem před zraky.
To pak bylo úplně zbytečné, že jsem celou dobu seděla sama v koutě.
,, Čtyři hobiti z Kraje a k tomu jedna elfka, no není to zvláštní společenství?" Prohodil ke mně záhadný cizinec, co seděl úplně sám náhodou ve stejném koutě jako já. Reflexivně jsem si zkontrolovala účes, co mi měl zakrývat uši, ale držel jak měl.
,,Ne, ro tě neprozradilo," pousmál se cizinec.
,,Ale já jsem taky hobit, jen jsem o něco víc vyrostla..." To bylo to nejlepší, na co jsem se v tu chvíli zmohla. To už se cizinec začal opravdu smát.
,, Myslím, že poznám elfku, když ji vidím. Strávil jsem mezi elfy až moc času, než aby mě oklamalo jen takovéhle převlečení. Ale neboj se, myslím, že nikdo jiný si ničeho nevšiml." Pak se představil a v zápětí se k nám doplížil už viditelný Frodo.
Celou noc jsme pak strávili ve strachu z černých jezdců. Naštěstí chráněni Aragornem, naším cizincem, ale také panem Máselníkem.
A hned další den jsme se vydali na cestu. Do Roklinky. Tak přece jen se tam vydávám. Mám obavy ze setkání s jinymi elfy, to se přiznám. Sice znám mnoho z elfské historie, písní, jazyku, ale vše zprostředkovaně od Bilba a jiných hobitů. Bojím se, že mě nepřijmou mezi sebe...
Naštěstí při pochodu, který jsme absolvovali s Aragornem, nebylo mnoho času na takové myšlenky. Trvalo asi čtrnáct dní, než jsme došli k Větrovu. Tam se stal ten otřesný incident. Ani na to nechci znovu pomyslet.
A dalších skoro čtrnáct dní cesty. Jak se asi musel Frodo cítit, když se musel tak dlouho plahočit s ranou z otráveného Sauronova meče?
Když už jsme skoro ztráceli naději, objevil se on. První elf, kterého jsem kdy spatřila - Glorfindel. Byl tak krásný, vznešený a zdvořilý! Až jsem přestala mít strach ze setkání s elfy.
Jen okolnosti v tu chvíli nebyly příznivé. Jezdci se blížili.
,,Frodo musí do přes brod! My se pokusíme jezdce zdržet. Paní, je to příliš nebezpečné! Můj kůň, vás unese oba, honem, pomohu vám do sedla," řekl Glorfindel a už mě vysadil na jeho nádherného bílého koně. Froda posadil přede mě. Aspoň jsem ho podpírala, aby nepadal a nenatřásal se tolik za jízdy. I když věřím tomu, že na tomto koni by mohl jet i úplně sám, v bezvědomí a stejně by nikdy nespadl... Takže jsem se sice nemusela cítit tak zbytečně, ale přesto jsem se tak cítila. A jezdci nám byli v patách. Přejeli jsme řeku a oni se zastavili. Pak zasáhla nějaká záhadná moc a je smetla ohromná povodeň, jakmile se pokusili vstoupit do řeky.