Špatná konstelace hvězd

26. (2012)

Duben 2012

Jakmile jsem se doma, po svém slavném návratu od Kyla, přihlásila na fb, hned mi napsal Josh. Věděla jsem, že mi od něj brzy ráno přišla smska, ale vzhledem k tomu, co všechno se stalo, jsem neměla kdy odepsat. Vlastně jsem ještě ani neměla svůj mobil pořádně v ruce. 

Josh: Je všechno v pohodě?

V pohodě? Určitě ne. Ale je to přesně tak, jak má být. Konečně jsem otevřela oči. 

Já: Zrovna mě přivezl bratránek od toho zmrda... 

Josh: Pokecáme na fotbale?  :)

Já: Ty nehraješ?

Josh: Ne, naposled jsem dostal červenou a mám zápas stopa

Já: Dobře, sejdeme se na fotbaláku :)

Josh: Oukej, budu ti držet místo ;)

Já: Mám říct i Kim? :)

Josh: Přijď sama :)

Co slíbil, to splnil. Držel mi místo přímo vedle sebe a zbytek party seděl všude okolo. Doširoka se na mě usmál, když mě viděl přicházet a poplácal na volné místo vedle sebe. 

Se všemi jsem se pozdravila, ale dál se mě nikdo na nic neptal. Musela to být Joshova zásluha, protože ač jsem se snažila kouzlit s líčidly sebevíc, nedokázaly zamaskovat všechno. Byla jsem bledá, tváře jsem měla snad ještě propadlejší než obvykle, oči ještě trochu zarudlé a opuchlé a řasenka mi je ještě víc dráždila. Navíc jsem s těmito lidmi nikdy netrávila čas o víkendu na fotbale. Museli vědět, že se něco stalo, ale neptali se. Všichni se ke mně chovali normálně a během první minuty jsem díky nim měla úsměv od ucha k uchu. Být tu s těmito lidmi, byl ten nejlepší lék na moje čerstvé rány.

Před koncem prvního poločasu mi začal vibrovat mobil a na displeji se objevilo jméno Kyle. Přemýšlela jsem, kde sehnal moje číslo a zamračeně jsem se dívala na mobil. Josh viděl, kdo mi volá a já na své tváři cítila jeho pohled. 

"Hned se vrátím." Zamumlala jsem a když jsem seběhla z tribuny, dostatečně daleko od lidí, hovor jsem přijala.

„Přijde ti normální se mi hrabat v počítači?" Vyštěkl na mě. Na ploše jsem nechala otevřený chat s tím Dylanem, aby mu došlo, proč jsem pryč.

„Přijde ti normální se kurvit na každým kroku? A ještě jen tak ze srandy? A vůbec, kde jsi vzal moje číslo? Smazala jsem ho." Řekla jsem se chladně.

„Zapomněla jsi smazat historii hovorů. A možná, kdybys nebyla taková stíhačka a nechovala se jak malá holka, tak bys mi stačila." To byla poslední kapka.

„Super, tak nechápu, proč mě vůbec kontaktuješ! Už mi nikdy nevolej a moje číslo smaž všude, kde jsem to zapomněla udělat já. Je konec." Oznámila jsem rozhodně. Celá jsem se vzteky chvěla. 

Aniž by dopověděl, ukončil hovor. Do prdele! I v téhle situaci dokázal mít nějak navrch. Protože ignorace je vždycky to nejhorší, co můžete někomu dát. Jak svým přátelům, tak svým nepřátelům. Ale ať se jde bodnout a nechá mě už na pokoji.

Chvilku jsem telefonát rozdýchávala a pak se vrátila za ostatními. Celou dobu jsem měla v zádech Joshův pohled. Teď stáli s klukama u stánku s občerstvením, protože byl zrovna poločas.

„Pojď si dát párek." Mrknul na mě Josh, ale můj žaludek byl z telefonátu s Kylem stažený do velikosti rozinky a samotná představa jídla ve mně vyvolávala pocit nevolnosti.

„Nemám hlad." Odpověděla jsem mu a snažila se přesvědčivě usmát.

„Neexistuje. Jseš úplně hubeňounká, zafouká vítr a odletíš." Odvětil Josh. Chvíli jsme hráli souboj, kdo vydrží koukat dýl bez mrknutí. Nakonec to vzdal a znovu promluvil. „Když si nedáš svůj, budeš si muset dát můj až si to rozmyslíš." Dořekl a mně zacukalo v koutcích nad jeho dvojsmyslem. Když na mě zakmital obočím, vyprskla jsem smíchy.

„Fajn, tak si dám párek. Svůj párek!" Vzdala jsem to.

„Nechceš radši klobásu? Ta by tě pořádně zaplnila." Zeptal se a mrknul na mě.

„Ne, ta je moc velká. Tu bych teď nezvládla." Odpověděla jsem a strčila do něj ramenem.

„To si úplně nemyslím." Zamumlal, ale já ho moc dobře slyšela.

„Joshino!" zavrčela jsem na něj a oba jsme se začali smát.

Když jsme se vrátili na tribunu, sedl si zase vedle mě. Tentokrát velice blízko. Nebyl okamžik, kdy by se mě nedotýkal nohou, paží, nebo ramenem. A já ho nechala. Jeho dotek mě hřál na všech místech, o která se otřel. Vléval mi tím život všude tam, kde jsem si připadala mrtvá.

Když hlavní rozhodčí odpískal konec utkání, všichni se začali zvedat a odcházet, jen Josh se svou nohou opřel do mé a celým trupem se otočil na mě.

„Chceš o tom mluvit?" Zeptal se mě starostlivě, když byli všichni ostatní z doslechu.

„Není moc o čem, prostě mě podváděl na každém kroku a já to nechtěla vidět. Přitom to bylo tak jasný." Hořce jsem se zasmála nad vlastní stupiditou a sklonila jsem hlavu. Styděla jsem se sama za sebe. Dívala jsem se na vlastní ruce, které jsem měla položené v klíně. Potom jsem uviděla jeho ruku, kterou mi položil na koleno a prsty mi začal kreslit kroužky směrem nahoru ke stehnu. Vzhlédla jsem k němu.

„Milovala jsi ho?" zeptal se mě a díval se mi snad přímo do duše. Vyschlo mi v krku a zastavil se mi dech.

„Nevím." Odpověděla jsem upřímně.

„Takže ne." Vydechnul, jako kdyby se mu ulevilo a na rtech se mu objevil náznak úsměvu. Zmateně jsem se na něj podívala. Jak to může vědět, když to nevím ani já? „Kdyby ano, věděla bys to." Vysvětlil mi a jeho úsměv se rozšířil.

„Na tom asi něco bude, ale i tak je mi mizerně. Nechápu, jak jsem mohla být tak blbá." Přiznala jsem mu a položila si hlavu do dlaní.

„Poceeem." Zašeptal, položil mi ruku kolem ramen a přivinul si mě k sobě na hrudník. Hlavu jsem mu schovala do prohlubně mezi krkem a klíční kostí a on si opřel bradu o mé temeno a rukou mě hladil po vlasech. Nebrečela jsem. Ani se mi nechtělo, protože pro takovýho mizeru jako byl Kyle, byla škoda každé další slzy. Navíc jsem se teď cítila příjemně. Joshova vůně a jeho teplo mě uklidňovalo psychicky, jen jeho fyzická blízkost dávala mému tělu zabrat. Chemie, která mezi námi neustále prskala jako rozpálený olej těsně před vznícením, byla někdy náročná na prožívání. Ale teď ne. Teď jsem byla doma. Teď jsem absorbovala do těla a duše všechno, co mi svou blízkostí nabízel.

Políbil mě do vlasů ve stejnou chvíli, kdy já zhluboka vdechla jeho vůni. To abych ji nezapomněla. Brzy se odstěhuje a mně zůstanou jen tyhle vzpomínky. 

Takhle chutnalo jeho Poceem v reálu. Škoda, že jsme si těch vzpomínek neudělali víc.

„Všichni kluci nejsou takoví, fakt... Ten správnej už čeká, až mu dáš šanci." Zasmála jsem se. Až teď se mi chtělo brečet, protože už jsem zapomněla jaký to je, když se k vám někdo chová sám od sebe hezky.

„Snad ještě chvilku vydrží, protože teď potřebuju mít od kluků chvíli klid." Pousmála jsem se a Josh se mnou. Trochu se odtáhnul, ale dál mě držel blízko u sebe.

„Určitě jo." Usmál se na mě a utřel mi zbloudilou slzu, o které jsem ani nevěděla, že mi unikla z oka. 

„Pojď, teď tě odvedu domů a cestou tě chci ještě vidět jíst." Vyskočil ze sedačky, chytil mě za ruce a pomohl mi postavit se na nohy. A to nejen fyzicky.