Ďáblův posel

Prolog

Neznámo kdy a kde

V porostu džungle se schovávala přinejmenším už hodinu. Celé tělo měla pomazané bahnem a na něm přilepenou všelijakou vegetaci. Na první pohled nebyla vidět. Tohle maskování zvládlo svůj účel na jedničku, ale mělo to svou daň. Svrbělo jí celé tělo. Snad už jsou pryč pomyslela si, a velice pomalu vykoukla ze svého úkrytu. Džungle se pomalu zahalovala do černočerné tmy. Srdce jí svíral strach a dával jí to najevo hlasitým bušením. Kate uslyšela v dáli volání jednoho z jejich pronásledovatelů. Netušila kde a jak daleko se nachází hrozba. Musela to risknout. Sice netušila kudy se má vydat, ale věděla že zůstat na tomhle proklatém místě znamená jistou smrt. Buď jí zabije matka příroda a nebo její pronásledovatelé.

Koukala se pod nohy, aby nešlápla na něco, co by jí mohlo prozradit. Ukrývala se už druhý den. V tomhle zeleném pekle, které bylo plné nástrah, ať už živočišných, rostlinných a nebo lidských. Proč jí sem zavlekli? Proč jí chtějí ublížit? Čím si tohle zasloužila? Tyhle otázky se jí honily hlavou pořád dokola, zatím co pochodovala. Žaludek se jí znovu začal ozývat. Při tom zvuku sebou vždy trhla. Měla pocit, že se ten zvuk nese celým okolím. Kdy naposledy jedla? Pár dnů už to bude, když nebude počítat těch pár kořínků, které po cestě snědla. Přelezla spadlý strom a uklouzla na liáně. Dopadla tvrdě na zem. Kate to brala jako donucenou přestávku. Chvíli ležela a oddychovala. Nakonec se opřela v sedě o strom. Džungle byla dusná, horká a nelítostně jí do dávala najevo. Nepomáhalo ani bláto, kterým byla pokrytá od hlavy až k patě. Připadala si jako v přírodní peci, snažící se z ní vysát každou kapičku tekutiny, která jí zbývala. Nepřidalo jí ani vyčerpání z nedostatku jídla, vody a neustálý strach z dopadení z ní mačkal maximum. Začínali se jí zavírat víčka, když v tom jí pohled padl na cestu mezi křovisky. Malá nenápadná cestička. Kde je cesta, tam jsou i lidé, namlouvala si Kate. Možná v tomhle zpropadeném pekle je někdo, kdo by mi mohl pomoct, zatoužila Kate a zvedla se na nohy než nad ní zvítězí únava. Malá přestávka spolu s tím, že už nějakou dobu neslyšela jakkýkoliv podezřelí zvuk, jí dodalo novou energii pokračovat.

Vyšlapaná pěšina zavedla Kate k rozcestí. Zastavila se a poslouchala. Uslyšela jen pár výkřiků fauny, šelestění džungle v teplém větru a pár dalších zvuků které, nedokázala identifikovat. Kůže jí svědila nějakou dobu, teď se k tomu přidalo i pálení. „Sakra." ulevila si Kate a snažila se na to nemyslet. Radši zaměstnala hlavu přemýšlením, jakým směrem se vydat. Byla naprosto ztracená, ale pud sebezáchovy jí bránil, aby to vzdala. Nebo to byla její tvrdohlavost? Očima těkala mezi dvěma cestami. ,,Hodila by se mi teď mince." pošeptala sama sobě Kate. Nakonec si vybrala cestu po její levé ruce. Vždy se může vrátit, kdyby se jí tahle cesta nelíbila.

Během jejího pochodu se začalo stmívat. V dálce slyšela šumění vody a pronásledovala ten zvuk jako predátor svou kořist. V temnotě opatrně pokračovala v před, když v tom se koruny stromů rozestoupily a umožnily měsíci v plné síle ozářit mýtinu. Malý vodopád, který dodával do jezírka vodu, propůjčoval tomuto místu cosi kouzelného. Kate na chvíli zapomněla na vše čím si donedávna prošla a užívala si ten pohled. Srdce jí poskočilo radostí z jejího nového objevu. Pro jistotu, ale zůstala klečet za keřem a pozorně se rozhlížela. Naštěstí zde nebylo ani živáčka. S radostí došla ke břehu a jako zvíře na všech čtyřech začala pít. Netušila, jak velkou má žízeň, dokud nespatřila ten božský mok. Někde vzadu v hlavě slyšela hlas, který jí napomínal, že by vodu měla první převařit ať se jí neudělá špatně. Neposlouchala ho a užívala si studenou tekutinu tekoucí jí do prázdného žaludku. Katino tělo se také ozvalo a žadonilo o svlažení zarudlé svědící kůže. Když se už chtěla i v oblečení vrhnout do vody něco jí stáhlo zpět a povalilo na břeh. Cizí dlaň jí okamžitě zakryla ústa. ,,Pšššt," zašeptal čísi mužský hlas. Kate se zmohla jen na přidušený výkřik plný strachu. Dostali mě! Problesko jí okamžitě hlavou a začala panikařit.