Ďáblův posel

Kapitola II

CESTA

Ethana bolela hlava. Vlastně ho bolelo celé tělo. Otevřel oči a zjistil, že nic nevidí. Cítil, že má něco na hlavě. Chtěl se toho zbavit, ale ruce měl svázané. V hlavě měl chaos. Byl zmatený a začal panikařit. Z hrdla se mu ozval zmatený řev. Volal o pomoc. Ethan zmlkl, když uslyšel otevírání kovových dveří. ,,Drž hubu,'' zařval někdo naštvaně a uštědřil mu kopanec do žaludku. Mezitím co se Ethan svíjel bolestí, cítil jak mu něco ostrého projíždí kůží na krku. „Proč je vzhůru?" ptal se druhý has. ,,Neměla ho sedativa uspat na příštích 48 hodin?"

„Carl mu asi namíchal špatný koktejl," odpověděl první neznámý. Ethan nedokázal pochopit, co se děje. Ještě před chvíli spal na pohovce. V puse měl pořád hořkou pachuť whisky. Někdo mě přepadl? ,,Prosím kde to.. '' ale místo odpovědi se mu do žaludku znovu zarazila špička boty. Někdo ho chytl za ramena a hrubě přirazil na studenou kovovou zeď. Kolem krku mu cvakl kovový obojek.

,,Nesnáším tyhle převozy, vždycky se něco posere." Kroky se začaly pomalu vzdalovat. Podrážky bot kovově zněly. ,,Pamatuješ na tu zrzku minulý rok?"

,,Bohužel ne," odpověděl druhý muž. ,,Ještě donedávna jsem hlídal pracanty."

,,Chlapi jí dali injekci, ale ona pořád jen řvala a řvala. Nakonec jí dali další dávku. Když se na ní šli za několik hodin podívat, zjistili, že už byla..." Víc už Ethan neslyšel. Dveře se zabouchly. Ethan se snažil rychle vzpamatovat. Svázanýma rukama šátral okolo sebe, ale obojek mu nedovoloval moc pohybu. Nahmatal jen kovovou stěnu a... Na jeho rameno dopadlo něco těžkého. Zvedl spoutana zápěstí a při dotyku zjistil, že to je něco obalené v látce. Pokračoval dlaněmi stále víš kam až mu to pouta dovolila. Rychle leknutím ucukl. Byl to člověk. Nebyl tady sám. Ethan začínal cítit, jak mu ochabuje tělo a neměl už sílu tu tíhu od sebe odstrčit. Člověk který se ho dotýkal mu svým způsobem dodával útěchu, že není jediný, koho potkal špatný osud. Drogy co dostal fungovaly opravdu rychle. Když se zaposlouchal, uvědomil si, že celou dobu slyší hukot motoru. Byl převážen v nějakém dopravním prostředku! Bohužel nedokázal jen podle sluchu poznat v jakém. Ethana začal přemáhat spánek. Dělalo mu potíže poskládat kloudnou myšlenku a tak se nechal unést do říše snů.

                                                                                                   *

Místnost se nacházela v nejvyšším patře budovy. Kancelář byla zařízená podle jeho vkusu. Všude byla umělecká díla. Na zdech visely osvětlené obrazy a různě po celém prostoru skoro až chaoticky stály sochy a jiné předměty, které měly pro majitele určitý význam. Na první pohled jeden obraz vyčníval. V okrasném rámu za sklem bylo dílo Johanna Friedricha Perlberga. Umělec zde zachytil kostel Panny Marie s fontánami v Norimberku. Dílo kdysi patřilo jeho otci. Rád se na něj díval. Připomínalo mu to staré časy. Místnosti také dominoval obrovský dubový stůl. Majitel si potrpěl na styl. Proto nechal vymalovat zdi tmavě zelenou barvou se zlatočernými reliéfy. Někomu by to připadalo přeplácané, ale on by to nazval útulné. Hector Hermann se díval z okna. V odraze viděl muže ve středním věku. Pozoroval začínající stříbro v jeho zastřižených vousech. Po stranách hlavy už byl také prokvetlý. Šedý oblek na míru mu sedl jako ulitý. Usmál se na svůj odraz. Zakládal si na vzhledu, stejně jako na loajalitě a efektivitě. Zvedl ke rtům sklenici. Kvalitní pití nesmělo chybět v jeho kanceláři. Zamyšleně poválel koňak v ústech, než ho spolkl. Pod sebou viděl své město. Zabralo mu spoustu času, než vytvořil tohle místo. Byl na sebe patřičně hrdý. Z rozjímání ho vyrušilo zaklepání na dveře. Ještě chvíli si užíval pohled na své dílo. ,,Vstupte," řekl a otočil se. Do místnosti vstoupil Lucius. Plešatý obr s tvrdou tváři poznamenanou jizvou, která se mu táhla přes levou líci. ,,Zasedací místnost je připravená pane," informoval obr a založil ruce za záda. Hector dopil sklenici.