Na jezeře Lhotě

1. Kapitola

Místo zahalené mlhou a nádhernou rozsáhlou krajinou. Tak by se dalo jisto jistě nazývati místo, o kterém je moc dobře, co vyprávět.
Zajímavé příběhy, které jinde neuslyšíte.
Ale tento je jedinečný...
A unikátní.
Všechno to začalo, když Rodinka Pikevců, objevila tento poklad české krajiny a země taktéž...
,, Aleši, strýčku!"
Zakřičelo radostně děvče.
Bylo jí sice sedmnáct a na tom táboře oslaví své blížící se osmnáctiny, ale byl to pocit, že si to tam moc užije.
Stejně na to byla i její matka Lenka, či Teta Darinka, která avšak nyní kroutila hlavou na to roztomilé děvčátko, u kterého byste ani nepoznali, že za chvíli bude dospělé v ženu.
Jako malá holčička se chovala. Ale přitom žádné problémy...
Na jezeře Lhota, klidu je. Ticho, to je mnoho. Snad si to tam užiješ," řekl jí chladně minulý týden její otec.
Nechtěla se s ním již vídat, za to, co jí a její matce kdysi provedl...
,, Holčičko, zase můj bratr?" Povzdechla si teta Darinka.
,, Ano, teto," odpověděla Adélka.
Pravda pravdoucí, jak jim hrozně ublížil. Vida, hnal se za cizími sukněmi a takhle to dopadlo...
Jak Adélky maminka, tak i samotná Adélka, mají od něj chladný a odměřený odstup.
Nikdo se nediví. Byl to jen sukničkář.
Nevěrník.
Adélka měla slzy v očích.
Má otcovo příjmení, protože otec byl s maminkou jako manželé...
Teta Darinka se dívala na své ubohou a zničenou zevnitř, neteř. Také nechápala proč odešel od rodiny.
Měla být jeho nadevše. On to jako šanci se změnit zahodí. Zahodí dvacet let manželství, kvůli nějaké mladší dívce, co mu učarovala něčím jiným než úsměvem...
,, Tetinko, běž prosím pryč," hleslo zlomené zevnitř, děvče.
Zrovna měsíc před tímto okamžikem je musel opustit?!
Teta Darinka ji poslechla, odešla a zavřela dveře a nechala ji v pokoji sedět na posteli.
Vítr se za okny proháněl mezi stromy, jako kdyby je chtěl zlomit a ukázat, co udělal jí její vlastní otec.
Po chvíli začalo pršet.
Byla to scenérie za těmi okny, stejně takové se odehrávají i u Adélky v jejím nitru a i navenek.
Bylo to podivné pozoruhodné.
Déšť bičoval a zem. Vítr víc sílil.
A tím víc se dostávali bolestné emoce z Adélky.
Plakala. Otec ji změnil. Změnil ji pohled na muže.
Teta Darinka měla přiložené ucho na dveře a slyšela svou neteř.
Matka si schovala hlavu do dlaní a řekla: ,, To děvče to na to táboře nedá, když je tak strašné moc citlivé. Bude tam někdo, koho jsme znali?"
,, Tom od Radenovic, a Jakub od Albrechtic."
,, Odkud je znáš?"
,, To jsou lidé z vedlejší vesnice, kam Adélka, když byla u mě, chodila..."
,, Ty jsi ji nechala, aby šla sama do nějaké vesnice?!" Zeptala se trochu naštvaně matka Lenka.
,, No, na návštěvu, když se tam s nimi spřátelila," pokrčila rameny Teta Darinka.
,, No alespoň, že nějaké má..."
,, Je skoro dospělá. Nepotřebuje hlídání, Lenko..."
,, Potřebuje. Jako sůl. Dám na ní Martu. Nechci, aby se potýkala s takovými jako byl Adam..."
Mezitím, co si obě ženy povídali, Adélka měla pocit, že s ní příroda soucítí.
Avšak to byl jen představa v její hlavičce...
Doopravdy bylo nádherné počasí. Svítilo sluníčko. Obloha byla bez jakýchkoliv přítomnosti proplouvajících bílých mraků....
Když Adélka doplakala, uvědomila si to...
,, Martu?! Mojí dceru?!" Řekla trochu naštvaně Teta Darinka.
,, Ano, Darinko. Marta je dospělá, narozdíl od Sylvie..."
,, Sylvince je osmnáct, proboha!" Vykřikla Teta Darinka netrpělivě.
,, Ale Marta je mnohem vyspělejší..."
,, Ne, Lenko, obě jsou stejně vyspělé..."
Najednou se otevřeli v nich stála Adélka...
,, Terez... Promiň, Adélko...." Zalekla se Teta Darinka.
,, To nic tetinko. Mohli bychom jet?"
A zkoumavě a prosebně se podívala na svou matku.
,, Určitě broučku můžeme jet..."
,, Říkal tu někdo odjezd?" Uslyšeli  Marka Hoffmana. Co ten tady dělá?!
,, Nazdar Marku," pozdravila Adélka.
,, Ahoj," odvětil ji Marek.
,, Kdepak je moje Sylvinka, Teto?" Zeptal se Marek.
,, Je s Michaelem nahoře..."
,, Můj brácha?!" Zalekl se Marek
,, No, ano," spráskla ruce Teta Darinka.
,, Hrrr! Je moje!" A rozzuřený šel ke schodům, které vyběhl.
,, Dceruško, tak mi už půjdeme," řekla Teta Darinka po chvíli.
,, Ano, půjdeme," řekla po chvíli Adélka. Její kufr byl již v autě, takže stačilo jen vzít...
,, Anastázii!" Vykřikla po chvíli.
Její panenka, kterou vozila snad úplně všude...
,, Máš ji v autě, zlato," řekla Matka Lenka a vzala Adélku za ruku a šli si nazout boty a oblečení...