Upír jediný svého druhu

2. Část (O 10 let později)

V klidu jsem podřimoval v malém úkrytu, který jsem si postavil uprostřed lesa. Chtěl jsem mít jistotu, že nedostanu záchvat po lidské krvi, a nenapadnu jediného člověka. Moje proměna v upíra byla bolestivá, strastiplná, ale s jednou nečekanou věcí. Žádná chuť po krvi. Občas se stávalo, že mě zachvátil určitý typ vzteku, který ve mně vyvolal žízeň po krvi a nedokázal jsem jí ovládnout. Naštěstí se to stávalo stále vzácněji. Za poslední rok pouze 8x. Když to na mě přišlo, ukořistil jsem nejbližší srnu, ale vzal jsem si jenom tolik krve, kolik bylo třeba. Nikdy jsem žádné zvíře nezabil, pokud to nebylo nutné. Abych se nějak omluvil zvěři, pečoval jsem o nemocné, stavěl jim přístřešky a podobně. 

Několik let jsem zjišťoval, jak to, že nemám chuť na krev. Jediné co mě napadlo, tak když jsem se napil z potůčku. Nedávalo mi to smysl, ale bylo to jediné možné vysvětlení. Ale nemohl jsem si stěžovat, až na dvě věci. Samota a nekonečná nuda. S nudou se dá bojovat, ale jen na určitou dobu. Zabezpečoval jsem les, proti případným vetřelcům, pěstoval suroviny, a případně jsem čas zabíjel čtením mých oblíbených knih. Vesnice mě odvrhla, protože zjistili, co se mi přihodilo. Snažil jsem se je přesvědčit, ale v tom jsem selhal. Strach z minulého útoku ve vesnici nikdy nepominul. 

Mamka se mě snažila v lese co nejčastěji navštěvovat, ale dávala si pozor, aby si toho sousedi nevšimli. Nabídla se, že mi se ke mně přestěhovala, ale s bolestí v hlase jsem to ihned zavrhl. Obával jsem se, že bych ji mohl někdy ve svých náhodných zuřivostí zabít a musela by se vzdát komfortu domova. Občas se tu ukázala i Aneta. Dozvídal jsem se od ní různé informace ze světa. Avšak zatímco já jsem za tu dobu nejevil jediné známky stárnutí, mamce a Anetě se to netýkalo.

 Aby toho nebylo málo, mnohonásobně se mi zlepšili a zbystřily smysly a v podstatě nic mě nemohlo zranit. Tyhle nové dovednosti jsem mohl využít o čtvrt roku později. Nastala doba temna. Rok plný konfliktů, bitev, válek. Naše vesnice se snažila vyhýbat jakýmkoliv bojům, ale jak bývá zbytek, za války nejvíce trpí nevinní a především ty, co nechtějí mít s válkou nic společného.

 Den začal stejně jako každý jiný. Jelikož jsem se stal upírem, tak jsem nepotřeboval žádný spánek, ale aspoň jsem si na chvíli lehl. Když se náhle ozvala rána jako z rána. Rychle jsem vyskočil z lůžka a vyšel jsem na malou pozorovatelnu na nejvyšším stromě, kterou jsem tento rok zbudoval. A zděšením jsem málem spadl. Vesnice byla pod útokem menšího vojska a naši absolutně prohrávali. Popadla mě taková zuřivost, kterou jsem nikdy nezažil. Takhle srabácky zaútočit na bezbrannou vesnici? Do vesnice jsem dorazil během chvilky. Naskytl se mi hrozný pohled. Všude všechno hořelo, ale zatím to vypadalo, že nikdo nezemřel. Náhle se ke mě dostala Aneta společně s mojí mamkou.

 „Geralte, ani nevíš, jak tě rádi vidíme. Mohla bych tě požádat, jestli by jsi mi nepomohl vzít nějaké věci? Musíme odsud ihned zmizet, než se k nám dostanou," řekla mamka se slzami v očích. Cítil jsem se úplně zděšený, ale pevným hlasem jsem odvětil: „Není potřeba odtud odcházet, mami. Zařídím, aby odtud ihned odešli. Nikdo nebude ohrožovat naší domovinu. A i když se zdejší komunita ode mně distancuje, takový osud si nezaslouží," 

„To nedělej, Geralte. Vždyť tě zabijou. A nehledě na tvou nezranitelnost, mají velkou převahu a jakou můžeš mít jistotu, že že nakonec někdo nepřemůže?" vykřikla Aneta a vrhla se mi do náruče. „Já tě nechci znovu ztratit. Copak ti nestačí, že jsi vyděděnec? To chceš ještě hrdinsky zemřít. To ti nemůžu dovolit. Tvoje mamka má pravdu, musíme odejít. Nechce se mi opouštět tak hezké místo, ale nemáme na to, jak se bránit ," dořekla a políbila mě. Tam hezký pocit jsem ještě nikdy nezažil a málem to ve mě vyvolalo chuť po krvi. 

Něžně jsem ji od sebe odtáhl a řekl jí: „Občas se musíme obětovat. Jedna smrt může zachránit stovky lidi. Ale neboj se, nemám v plánu zemřít. Jestli dnes umřu, bude to pro vaši svobodu a budoucnost. Myslete na mě," usmál jsem se a vydal se směrem k vojsku.

 Došel jsem k nejbližšímu místu, kde na mě nemohli dostřelit a ze všech sil jsem vykřikl: „Jmenuji se Geralt z Řetové. Narodil jsem se tady, a vy jste přišli rozdupat zdejší krajinu. Tohle místo a veškeré okolí je pod mou ochranou. Nabízím vám, aby jsme ihned odešli a přestali se vším. Nikomu se nic nestane, pokud moje podmínky splníte. Na druhou stranu, pokud neodejdete, tak toho budete litovat. Já ani všichni občané této vesnice nemáme žádný zájem v této válce," řekl jsem jim své podmínky v naprostém klidu. Chvíli byl klid. 

Pak se ozval hromadný smích a hromada posměšných poznámek: „Co si to dovoluješ?" „Úplně se tě bojíme. Máme se vzdát teď nebo až vás zničíme?" Dál jsem vám šanci, pomyslel jsem si a krátkými krůčky jsem se k nim přibližovali, jako kdybych šel na zcela normální procházku. „Zahajte palbu. Miřte dle vlastního uvážení," vykřikl velitel, který dalekohledem pozoroval veškerou situaci. Ozvala se střelba desítek střel. Všichni se snažili co nejpečlivěji mířit. Více než polovina mě minula, zbraně nebyly kdovíjak přesné a efektivní. Avšak i velká část mě trefila. Nemile mě překvapilo, když se kulky do mě zarazily. Asi transformace na upíra nevyšla tak, jak jsem očekával. Začali se objevovat první krvavé rány. A bolestí jsem padl na zem a těžce dýchal. Začal jsem litovat svojí hlouposti. Snad jsem dal dostatek času lidem na útěk. 

Avšak kůže a svaly se začaly neuvěřitelnou rychlostí hojit. Tam, kde před sekundou byla hromada děr, najednou zela úplně nová kůže. Začala se mi vracet síla. Opatrně jsem vstal a pokračoval se své cestě. 

„Co to je černou magii? Dělejte něco!!" vykřikl zděšeně velitel, ve tváři úplně zelený. 

Přiblížil jsem se k nejbližšímu dělu, popadl ho a odhodil několik metrů daleko. První vojáci začali popadat panice. Nejprve jednotlivci, pak celé řady vojáků začali ustupovat, až nakonec začali nekoordinovaně utíkat pryč se slovy spaste své duše. Než by jste řekli zbabělci, už byli pryč a nechali za sebou veškerou svou výzbroj.

Z vesnice se ozval veselý pokřik. Všichni se ke mně seběhli a pokřikovali: „Děkujeme ti moc Geralte. A odpusť nám, jak jsme se k tobě zachovali. Můžeš se k nám vrátit jakožto hrdina a ochránce naší vesnice," ozval se starosta, všichni mi dali za pravdu a k mému obřími překvapení všichni přede mnou se uklonili: „Nechť povstane nový hrdina Geralt z vesnice Řetová,"