Libor a hádanka

Hádanka

Ráno jsem se probudil, no spíš nade mnou stál táta a řval na mě, ať okamžitě vstanu. Vstal jsem a šel jsem se nasnídat. Na stole ležely noviny s hádankou, která mě zaujala. Koukl jsem se na ni, ale hned na mě začal táta znovu křičet. Nevím, co to do něj dneska vjelo. Tak jsem se nasnídal a dal si noviny do tašky.

Šel jsem poprvé do nové školy, tak jsem byl trochu nervózní, ale jakmile jsem vešel do třídy, tak mě všichni přivítali: „Vítej u nás Libore!" Jak už jste si asi všimli, jmenuji se Libor a když se mi tohle stalo, bylo mi čtrnáct let. Bydleli jsme s rodinou v Praze, ale mamka dostala novou práci v Olomouci, tak jsme se museli přestěhovat.

Jakmile jsem přežil první den ve škole a jel jsem domů autobusem, vzpomněl jsem si na hádanku. Vytáhl jsem noviny z tašky a začal jsem nad ní přemýšlet. Když jsem vystoupil z autobusu, zas jsem noviny schoval do tašky a čekala mě cesta na kopec, kde jsme bydleli.

Už ve dveřích domu stála mamka s taškami a brečela. Rozběhl jsem se k ní a začal se vyptávat, co se stalo. Jakmile jsem se k ní přiblížil, všiml jsem si monoklu, co měla. Po chvilce se mi ji podařilo alespoň na chvíli uklidnit a ona mi řekla, že utečeme z domova od táty. Nejdříve mě to vyděsilo, ale pak mamka dodala: „Je to jen na pár dní," tak jsem se trochu uklidnil a vzal si od ní tašku.

Nechci to tady moc rozebírat, ale během toho, co jsme byli s mamkou pryč, snažil jsem se přijít na tu hádanku. Ale přišel jsem na ni, až když jsme se vrátili domů a mamka se s taťkou usmířila. Řešení hádanky bylo „usmíření".

Dneska mi je už sedmnáct a vzpomínám na to jako na velké dobrodružství, ale zopakovat bych si to nechtěl.