Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
2/22
Rodinné sídlo Ballterových
-Crystall-
Byla mi zima. Příšerná. Lhal. Nedali mi pokoj. Po tvářích mi stékají slzy. Mám pocit, že nestihnou ani odkapávat na zem, protože se mění v krystalky ledu. Foukal vítr. Přeze vše jsem však hleděla před sebe. Na náhrobní kámen.
Crystall
Vyryto a ozdobeno zlatem. Dotknu se ho. Svého vlastního jména. Ruce mám červené, bolavé. Prsty zakrvácené, dlaně rozdrásané. Ostatní rány naštěstí také nebyly tak hluboké. Přestaly krvácet. Víc mě dráždí pohmožděná žebra. Ty budou totiž problém.
Čekala jsem, že mě zabije už dávno. Že den, který byl vyrytý do kamene přede mnou bude pravý. Nechápala jsem, proč mě drželi naživu. Už jsem jim k ničemu nebyla. Ani moje domělá smrt nedonutila smečku padnout. Ať už se se mnou stane cokoliv, byla jsem hrdá. Na něj. Na svého druha. Před více než rokem jsem ho donutila přísahat, aby i v případě, že se mi něco stane, stále vedl své lidi. Byl skvělý v tom, co dělal. Vážili si ho. A já o to víc.
Dodžel svůj slib.
Jsem hrdá.
Vedl dál své lidi.
Píchne mě u srdce.
Proč mu to udělal?
Odpověď jsem však bohužel znala. Chtěl moc a nejjednoduším způsobem, jak ji získat, bylo zabít svého bratrance. Jenže na to, aby ho vyzval a porazil neměl ani dost síly ani odvahy.
Minuty ubíhaly. Stáhnu ruku zpět k tělu. Dnes neměl svůj typický proslov. Čekala jsem co bude dál. Nohy mě od klečení studily a brněly. Přesto jsem se neodvážila pohnout. Pohledem sjedu nejprve na pravou, poté na levou stranu. Oba vlci na mě cenili své ostré tesáky. Nevrčeli, nemělo to smysl. Už před dlouhou dobou jsem pochopila, že v těchto chvílích nemá cenu utíkat. Jako památku mám na zádech několik jizev. Vlčí drápy jsou velmi ostré.
„Hlídejte jí," byl to ten s poraněnou nohou. Nevím, jak se jmenuje. Zajímalo by mě však, co se mu stalo, protože, i když vypadalo, že žádnou tržnou ránu nemá, přesto napadal na levou nohu. Občas ji i lehce táhl za sebou.
Vlci se nepohli. Jeden z nich měl nastražené uši. Šouravé kroky jsem už nějakou dobu neslyšela, ale on očividně ano. Trvalo to ještě chvíli, než se pohl.
Trhnu sebou. Z obou stran se na mě natisknou vlčí těla. Rezavý mi položí hlavu na studené ruce do klína. Druhý, šedivý, se dotkne čenichem mé tváře. Zakňučí. Zmateně na ně hledím. Nikdy předtím jsem je neviděla. Vždy to byli dva velcí černí vlci, kteří nás doprovázeli.
„Ať jí zase nezalehnete," hlas, který se ozval ze stínů zpoza jednoho stromu, mě vyleká. Když dotyčný přistoupí blíž, rozeznám jeho rysy. Pousměju se.
„Děku..." zavrtí hlavou a přitiskne si prst na rty.
„Neděkuj mi pořád. Dlužíme mu to. Zpátky tě odvést můžeme až k ránu, ale jestli si chceš alespoň stoupnout, pustí tě. Chtějí tě jen zahřát." Kývnu. Došlo mi to. Aniž bych si uvědomila, kdy jsem přestala brečet, znovu mě začnou štípat slzy.
Dlužíme mu to...
Polknu a pokusím se vstát. Špatný nápad, nohy mě neunesou. Sklouznu jen bokem, posadím se a pomalu je narovnávám. Vlci se drží hned vedle, ale odskočili, abych měla alespoň trochu prostoru.
„Neznám vás," zamyšleně nakloním hlavu na stranu a vyřknu to, co mám na jazyku.
„Znáš."
Za život jsem potkala dost vlků, tudíž těžko říct, kdo se přede mnou nachází. „Kdo jste?"
„No dobře," povzdychl si, „když to tak potřebuješ slyšet. Své, ani jejich jména ti neřeknu, ale tohle," ukáže na vlky kolem mě, „to jsou posily."
