Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
4/20 Hotelový pokoj Přesná poloha: neznámá
-Crystall-
Zatáhl závěsy, přestože byl den. Byla jsem mu za to víc než vděčná. Mé oči si stále ještě nenavykly na přímé světlo. Nedivím se. Srdce mi pořád ještě bije jako splašené. Jedenáct a půl měsíce přesně. Vtipné a děsivé zároveň. Tak dlouho mě tam drželi. Má hlava si namluvila, že to mohlo být maximálně čtyři nebo pět měsíců.
Posadím se na posteli do tureckého sedu a obejmu se. Stále jsem pociťovala ten hnusný chlad. Také se mi chtělo spát, přestože jsem o sobě nevěděla celou cestu sem. Vlastně ani nevím, kde přesně se nacházíme. Pohledem přejedu pokoj. Dvě postele, dveře do koupelny. Malé skříně. Nebyla tu ani televize. Možná jsem za to i ráda. Jinak bych asi neodolala a pustila jí.
Strážce odešel před nějakou dobou. Tvrdil, že si musí zavolat a dojde pro něco k jídlu. Projede mi mráz po zádech. Tak a mám toho dost. Natáhnu se po peřině a je mi úplně ukradené, jak vypadám, prostě se do ní v sedě zamotám. Během chvilky začala hřát.
Dveře do pokoje se otevřou. Nesl dvě černé krabičky. Stále telefonoval. Zuřivě přikyvoval na něco, co zrovna vyslechl. S kým to mluvil? S těmi vlky? Možná.
„Někde se ukryjte. Zatím nic nepodnikejte, ani jeden. Pošlu vám tam posily," s tím hovor ukončil. Očividně se mu nelíbil můj zmatený a zároveň zvědavý výraz, protože nejprve přešel k druhé posteli, než mi podal jednu krabičku i s jednorázovým příborem. Posadil se a pustil do jídla.
„Řekneš mi, kde jsme?" začínám opatrně, nechci na něj navalit všechny otázky, které mám. O to spíš by mi neodpověděl.
„
Ne. Ale můžu ti říct, že se nám podařilo dostat ven téměř všechny," kývne k mé, zatím stále nedotčené, krabičce. „Jez. Brzy budeme muset vyrazit. Přes noc tu nebudeme, je potřeba, abychom se dostali ještě dál. Už tě hledají."
„Proč? Vždyť jim už k ničemu nejsem. Niko už mě mohl dávno zabít. Damien si stejně myslí, že jsem mrtvá," naštvaně rozevřu obal od jídla. Vonělo to božsky. Začnou se mi sbíhat sliny.
„Ano, ale tvoje domnělá smrt ho popohnala ještě výš. Pokud by se však dozvěděl, že žiješ, nechal by smečku smečkou a vydal by se pro tebe. Nedosáhli svého na první pokus, ale vylákat ho samotného za tebou? To by pro něj byla jistá smrt," pokrčí rameny. Zamračím se. To by Damien neudělal. Neskočil by na takovouhle léčku. Už je to skoro rok, třeba si našel i někoho jiného. Při pomyšlení na to mi zaskočí. Začnu kašlat.
„Chceš praštit?" ozve se s úsměvným tónem naproti mně. Zavrtím hlavou a ještě chvíli kašlu, než mě to přejde.
„A zbytek? Říkals téměř všechny?"
„O čtyři jsme přišli. Jedna vlčice byla už téměř mrtvá v cele, zbytek dostali jejich hlídací psi, když je kluci vedli ven. Předpokládali, že jestli už se o něco pokusíme, budeme vás všechny držet spolu," odložil krabičku a pokračoval, „přitom to nikoho ani nenapadlo. Tys byla priorita. Počkej, netrozčiluj se, to musíš chápat. Měli jsme... vydrž... někdo jde. Jdi ke dveřím a pomalu otevři. Kdyby něco, uskoč." Poslední slova už šeptal. Teď jsem je taky slyšela. Kroky. Zastavily se u našich dveří. Zaklepání.
Krabičku položím vedle sebe. Přejdu ke dveřím a pootevřu je. Dívám se muži do tváře a srdce mi bije jako splašené. Přešlápnu: „Přejete si?"
„Ano," odstrčí dveře i mě stranou a vejde dovnitř. Narážím zády do stěny. Au. Během několika sekund jich je v místnosti pět. Čtyři muži a žena. Strážce už stojí na nohou, v očích se mu zrcadlí vlčí stránka. Neútočí však. To znamenalo jediné. Tohle nejsou Nikovi vlci.
„Překročili jste hranice," jeden z nich kráčí rovnou k oknu. Stojí ke mně zády, takže mu nedivím do obličeje. Vyzařuje z něj moc. Alfa nebo Beta. Vysoké postavení nezapře ani kdyby chtěl.
„Pouze projíždíme. Brzy budeme pryč," strážce se nenápadně přesune mezi vlky a mě.
Sleduji, jak se muž otočí. Setkáme se pohledy. „Crystall?"
