Srdce v sázce

24.kapitola Solange

Ležela jsem tam hrozně dlouho. Možná hodiny, možná

dny a týdny; ztratila jsem docela pojem o čase. Byl jen

můj dech, stále hlubší a stále pomalejší. Cítila jsem se

jako pampeliška, když odkvete a zůstanou z ní jen bílé

načechrané chomáčky semínek, která se rozletí, když do

ní nějaké děcko jen tak zbůhdarma foukne. Doufám, že

všichni mí blízcí, i teta Hyacinta, už jsou dávno doma na

farmě, v bezpečí. Bude se mi stýskat po dlouhých křivolakých

chodbách a skřípajících podlahách, i po mé keramické

dílně s výhledem na louky a lesy a hory na obzoru.

Bude se mi stýskat po Nicholasových věčných připomínkách,

abych na sebe dávala pozor, po Lucy, která se pořád

s někým o něčem dohaduje, po všem, i po Kieranově

mlčenlivé sebejistotě.

Nejdřív mě napadlo, že ty hlasy slyším jen v hlavě.

Byly ale skutečné, doléhaly ke mně a blížily se. Chtěla

jsem se pohnout, otevřít oči, ale nešlo to.

„To je ona," řekl někdo chraptivě, vyprahle, „poznám ji

po čichu."

„No jo, jako pohár krvína k uhašení žízně."

Kroky se blížily. Podařilo se mi s námahou pootevřít

jedno oko, jen malinko, aby si toho nikdo nevšiml, jen tolik,

abych skrz řasy rozpoznala postavy dvou mužů a jedné

ženy. Všichni měli na levé tváři vytetovaná tři krkavci

pera - symbol královského dvora.

Araksakové.

Snažila jsem se ze všech sil pohnout, zakřičet, kopat kolem

sebe nohama. Cítila jsem se, jako bych ani nebyla ve

vlastním těle. Vůbec mým zběsilým pokusům nevěnovali

pozornost.

„Nejsi z toho ještě tak docela venku, co, krásko?" Chtěla

jsem bojovat, rvát se, ale zůstala jsem mu jen bezvládně

viset v náručí, když mě zvedl. Ústa měl hrozně blizoučko

mého hrdla. Divoce jsem se roztřásla.

„Jenom trošičku ochutnám."

„Nech toho, Micheli." Kdosi jiný mě od toho chlapa odtrhl

jako jablko ze stromu. „Lady Natasha by tě za to klidně

popravila. A mě bohužel s tebou, tak s tím přestaň. "

„Jenže když ona tak báječně voní..."

„Dej si radši sakra ucpávky do nosu, víš přece, že jsou to

ty feromony při proměně."

„Ty taky všechno pokazíš."

„Kdybyste přestali blábolit jako pomatení," křikla ta

žena; dívala se na ně z výšky, protože právě šplhala po laně