Méďa

/3\

Nancy

Tak to ne! Tak to rozhodně ne! Jak mi ten drzoun mohl vyfouknout mého Méďu? Řekla jsem si, že mu ukážu. Doufám, že mi ho dá dobrovolně, jinak bych se asi musela použít násilné prostředky a k tomu se v případě tohohle hezounka uchylovat nechci. Rázně jsem za ním zamířila a byla jsem odhodlaná si Méďu vydupat.

Ale jak jsem se na něj koukala, vypadal, jako by mi chtěl utéct. Doufala jsem, že nechce. Chodím běhat, takže bych ho hravě dohnala, ale mám podpatky! A nechci si svoje miláčky vyzouvat... Asi bych se měla tvářit přívětivěji.

Lehce jsem se usmála, ale vzhledem k mému rozhořčení, to asi vypadalo jako úšklebek, protože v obličeji toho blonďáčka se objevil náznak strachu. To je ale trouba, zas tak děsivě to vypadat přece nemohlo!

"Ehm, ehm.." odkašlala jsem si.

"Máš nějaký problém?" neurčitě si mě změřil pohledem. Vypadalo to trochu, jakoby se snažil vypadat v pohodě a ve skutečnosti se bál. Uchechtla jsem se.

"Ano, mám!" přivřela jsem oči, "A docela velkej."

"Poslouchám." usmál se samolibě.

"To jsem ráda!" ucedila jsem, "Chtěla jsem si Méďu koupit, ale bohužel nebrali kreditky, takže jsem ho položila tam, odkud jsem ho vzala a šla do bankomatu."

"A co s tím mám společnýho já?"

"Než jsem se vrátila s hotovostí, někdo mi ho stihnul vyfouknout!" skoro jsem řvala. Pak mi ale můj vnitřní hlas řekl 'uklidni se holka!'

"Ach tak, pochopil jsem správně, že je řeč tady o Mackovi?" zeptal se.

"Ty Méďovi říkáš Macek?! To nemyslíš vážně! Horší jméno tě nenapadlo?" vyprskla jsem.

"Co ti vadí na jménu Macek?" pobaveně se uchechtl.

"Úplně všechno!"

"Klídek, stejně je Macík můj, takže mu budu říkat tak, jak uznám za vhodné." odvětil sladce a slovo Macík u toho přehnaně zvýraznil.

"Takže jsi mi ukradl medvěda a ještě mu říkáš, jakoby byl macatej jak paní Brownová?"

"Tak si to ujasníme," řekl trpělivě, "Zaprvé, já ti ho neukradl, ale zaplatil jsem za něj. A za druhé, nenavážej se do mojí oblíbené učitelky!"

"Počkat, ty chodíš na Sagacitskou střední?" divila jsem se.

"Jo. A ty očividně taky, několikrát jsem tě tam viděl." přikývl.

"Já tebe možná taky, když nad tím tak přemýšlím."

"To je fajn, teď, když jsme si to vyjasnili, bych už možná mohl jít, ne?" naznačil, že asi někam spěchá.

Povzdechla jsem si. "To mi ani nenabídneš, že mi Méďu s trošku nadsazenou cenou prodáš?"

"Ne, měl bych?" tvářil se udiveně.

"To bys teda měl!"

"V tom případě se nebudu rídit tím, co bych měl, ale tím co bych chtěl." usmál se.

Otočila jsem se na podpatku a ještě za ním zavolala: "Mohli jsme být přátelé, kdybys nebyl takovej zlodějskej tvrdohlavec!"

"Mohli, ale to bys musela odvolat to, jak jsi mě nazvala."

"Nikdy!" zařvala jsem, protože už byl docela daleko a všichni lidi kolem se otočili.

Tak tohle nespraví možná ani horká čokoláda. Mám úplně zlomené srdce, musím na něj pořád myslet. Měl tak dokonalý úsměv. Pořád před sebou vidím ty velké oči a cítím jeho vůni. Jenže Méďa je pryč a už ho nikdy neuvidím.

***

Když jsem to Norce vyprávěla, začala mě utěšovat, ale co z toho, když jí neustále cukaly koutky? Vůbec mě nebrala vážně, nemohla jsem pochopit, co je vtipného na tom, že mi nějakej drzoun vyfoukl plyšáka. Ale aspoň jedna z nás měla dobrou náladu.

"A byl ten blonďáček aspoň hezkej?" začala to El převracet. Copak záleží na tom, jestli vypadá někdo dobře, když vím, jak má černé srdce?

"Nevím, já se na něj nesoustředila!" odsekla jsem, protože se mi její přístup ani za mák nelíbil.

"Nancy Flippantová se nesoustředila na kluky!" smála se moje spolubydlící, "Vtip roku je na světě!"

"Směj se jak chceš."

"No tak, nekaboň se tak. Říkalas že chodí na Sagacitku?"

"Jo, proč?"

"No tak v tom případě máš minimálně devět měsíců k získání Macka zpět!" řekla nadšeně.

"Devět měsíců? No jo vlastně! Do prázdnin času dost.. A třeba ani není ve čtvrťáku."

"A víš co ještě stihneš za devět měsíců?"

"Zkazit si všechny známky a prodloužit si pobyt ve škole o další rok?"

"To jsem nemyslela... Ale nevadí, nevyrazíme někam?" navrhla Norka.

"Tak fajn, přijdu na jiný myšlenky." usmála jsem se.

***

Když Eleanor řekla 'někam', ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude zrovna zábavní park. Vždycky jsem měla za to, že nemá ráda horské dráhy, protože se jí z nic dělá špatně. Ale já je miluju! Pokaždé mi vlají vlasy, chvílemi jsem hlavou dolů a to jsou jedny z nejlepších pocitů.

"Norko, jsi skvělá!" objala jsem svou kamarádku a za ruku ji táhla ke kolotoči. "Ten není tak strašnej, neboj." dodala jsem, když jsem si všimla jejího výrazu alá treska na háčku. Ten jí naskočí vždycky, když se jí někam nechce.

"No, když to říkáš ty.." pokusila se o úsměv.

Přesvědčivým tónem jsem jí řekla: "Když něco říká Nancy, je to pravda! A tím se řiď celý život!"

"Platí to i pro Nancy Niffylizardovou?" ušklíbla se El.

"Samozřejmě že ne! Řekla ta křivonosá zrzka někdy něco, co by byla pravda?" povrchně jsem si odfrkla, protože to, že slunce bude svítit růžově, je pravděpodobnější, než to, že Niffylizardka ti nebude lhát.

"Dobře, ode dneška přísahám na svou cukrovou vatu, že budu vždy ve všem věřit Nancy Flippantové!" olízla si prsty na znamení přísahy, "Ale nejdřív mi musí Nancy Flippantová přísahat, že bude vždy ve všem říkat pravdu mě!"

"Přísahám," zasmála jsem se, "třeba na svoje baleríny, že budu vždy říkat pravdu Eleanor Nobleroodové!" taky jsem si olízla prsty.

"Bezva! Tak se tě ptám: líbil se ti ten blonďáček, co ti vyfoukl medvídka?" zeptala se mě ta mrška.

"Ne!" řekla jsem rázně.

"Někdo tady bude chodit bosky." zašklebila se spolubydlící. Ona je strašná! Ne že by ten kluk nebyl hezkej, ale proč mi ho pořád vnucuje?

"Někdo bude bez vaty." mrkla jsem, "Máš mi přece věřit. A pojď na ten kolotoč!"

Posadily jsme se do kovových, na modro natřených sedátek, s Norkou vedle sebe. Připoutaly jsme se řemínky, stejně jako asi desítka dalších lidí a až se ozvalo zatroubení, velký kolotoč se začal vysokou rychlostí točit.