You are different! - CZ

The tree

Loki

Už půl roku trčím na téhle prohnilé škole. Vlastně se ani nic nového nikdy nenaučím, jedinná zábava tady je snad přechytračování učitelů, když mě vyvolají. Většinou sedím někde v zadu a čtu si knihy, nemám ani žádné přátele, ale také žádněé nechci, musel bych pak vysvětlovat, proč si čtu latinské, či hůř Ásgardské knihy..

Naštěstí nám otec domluvil každému byt vzlášť, takže mám od Thora klid. Vlastně o bratru nic nevím, s kým se stýká a ani se nevidíme. Občas si o něm přečtu ve školních  novinách, že zase vyhrál nějaký ten zápas, nebo pořádá tu a tu párty..

CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR

Drnivé zvonění se v mých uších rozléhalo jako vždy, nepříjemně a než odeznní, bolí mě z něj hlava...

Otráveně jsem se zvedl z nepohodlné školní židle a shodil si věci do batohu. Málem jsem si proděravěl o vyčnívající hřebík moji černou koženou vestu.

Opravdu bych byl už rád, aby to tady skončilo, ikdyž se říká, že pro boha, který se dožívá pět tisíc let,  jsou 4 roky na střední jen mrknutím oka... kecy! Už teď se mi zdá, že se to nějak podezřele pomalu táhne..

Došel jsem do učebny Anglické literatury pro pokročilé a sedl si na své místo, moje nejoblíbenější hodina, alespoň něco mě tady baví. A navíc je to jediná hodina, kde sedím sám, protože tahle škola prostě nemohla zaplatit každému žákovi jednu lavici, takže se dva musi dělit o jednu..

S drnčením do třídy vstoupil učitel a mile se na mě usmál. Pana Watersbrucka si vážím, je to moudrý člověk, rochu podivýn, ale rozumíme si. Všichni už byli na místech a pan Watersbruck začal mluvit, tu však se moje veškeré smysly a instinkty začali bymbat na poplach. Co mohlo způsobit, že moje smysly bohů se můžou zblláznit?

Někdo zaťukal na dveře. Ostražitě jsem si přichystal ruce, obranému kouzlu, když v tu do třídy vztoupila dočitsa obyčejná dívka.

Musel to být planý poplach, a snažil jsem se své smysly uklidnit.

Dívka měla černou mikinu s kapucí, kterou měla přetáhlou přes hlavu. Na jejích džínsech spočívali, značně velké díry, ale to bylo nejspíš schválně. Chvíly mluvila s panem Watersbruckem a on ukázal na místo vedle mě.

Vytřeštil jsem oči a v tu chvily mi došlo, co se práve odehrává. Ve školách na jiných světech bychs e právě mohl bránit svojí silou, ale zde jsem mohl jen zmučeně čekat, až se ta prašivá midgarďanka sedne ke mě do lavice a začne se vyptávat na různé otázky - jak ohavné.

Dívka se ke mě otočila, nejspíš byla stejně nadšená jako já, vyšla znuděným krokem ke mě. Hodila svým batohem na zem a sedla si vedle mě. Byla až nepříjemně blízko.. Cítil jsem její meruňkovou vůni a slyšel její dech. 

Zničehonic mé smysly znovu povstaly a začali hlásit na poplach... Úplně zešíleli a poukazovali právě na spolu Midgarďanku... Kdyby to byla chyba, ukázalo by se to jen jednou, ale mé smysly zaregistrovali nebezpečí už víckrát v její blízkosti - to nebylo normální!.

Jakmile zazvonilo vyskočil jsem z lavice, abych od ní byl co nejdál. Mé nohy se rychle rozešli k východu ze třídy, byla pauza na oběd. Z mé svačinové krabičky jsem si vytáhl moje jídlo, tady na Midgardu mi jejich jídla nedělají moc dobře, tak si nechávám posílat z Ásgardu pravé Ásgardské jídla.. - prostě jídlo bohů..

Když jsem vyšel ze školy, všichni už zabrali všehno místo na lavičkách, mě zbylo si sednout pod starý buk v rohu školního parku.

Došel jsem pod něj a sedl si na staré kořeny. Náhle jsem znovu vycítil kohosi přítomnost.. Její přítomnost..

Zvedl jsem rychle hlavu a spatřil jí na jedné z větví, nepřátelsky si mě měřila, jakoby si tenhle buk zamluvila a teď už by sem nikdo nesměl.

Na větvi se elegantně vzpřímila a seskočila ze dvou merů ma zem s ladným přistáním. Její počínání jsem nečekal a proto jsem si stoupl do bojového postoje.

Podivně na mě pohlédla. "Co jsi zač?" 

Překvapeně jsem zamrkal, že by snad věděla, či něco tušila mém původu?

"Tak jak se sakra jmenuješ dlouháne?!" Zopakovala otráveně.

Oddechnul jsem si.. Chtěla jen jméno.

"Co ti je po tom Midg...totiž .. prostě, proč bych ti to měl prozradit?" Zaprskal jsem..

"Sedíme spolu, nejspíše bych měla vědět jakým jménem po tobě volat, co myslíš?!"

"Tak na mě prostě nevolej, nevšímej si mě, pak nebudeš potřebovat mé jméno!" Odpověděl jsem..

Překvapeně se na mě pohlédla, ale naštěstí pochopila, že nikoho do svého svět  prostě pustit nehodlám..

Stála na místě a každý jen čekal kdo kam půjde.

"Budeš tady ještě okounět dlouho?!" Vyprskla jako naštvaná kočka.

"Oh, jistě že budu, tohle je totiž můj strom drahá!" Vrátil jsem jí to stejným tónem.

"Byla jsem zde první! A už mi nikdy neříkej drahá!"

Uchechtl jsem se.. Došel ke stromu a posadil se zpět na své místo, jedovatě si mě měřila a nakonec pochopila, že neustoupím. Na truc přišla zpět ke své větvi a jedním jediným skokem se chytila větvě a poté se na ní vyhoupla, vše s děsivou elegancí. Otráveně jsem zavrčel, ale ustupovat jsem též nehodlal, prostě zde budu obědvat jako každý den však ona jednou odejde..

Moooc se omlouvám, za tak dlouuuhé čekání, to znáte - tábor :/ Hold někdo ty dětska hlídat musel :D