Kamera, klapka, akce!!

kapitola 1.

Prší... já stojím uprostřed ulice s hlavou zvednutou vzhůru a pláču. Kvůli dešti to teď nejde příliš poznat, ale i tak mi to je jedno... teď už je mi jedno úplně všechno. Přemýšlím, zda má ještě vůbec smysl žít, ale už jsem stejně rozhodl že ne, a tak mě nohy samy nesly ulicemi až k nejbližšímu mostu kde jsem si stoupl rovnou k okraji a hleděl dolů.

Je mi sice jen 17 let, ale už teď jsem přišel o všechno, rodiče a mladší sestřičku, jenž zemřeli při autonehodě, a tím pádem i o střechu nad hlavou. Od té doby žiju v dětském domově, protože nikoho dalšího nemám, nesnáším to, dokonce mě i znasilnili a tak jsem ztratil důvodu žít.

Zavřu oči a znovu zvednu pohled k oblakům, teď už to je jen o stabilitě, a pád z výšky desetipatrové budovy ukončí mé trápení.

"Ryuu! " Zvolal kdosi mé jméno a tak jsem se k tomu hlasu otočil se zoufalým pohledem. Na druhé straně mostu stal Kaoru, jeden z vychovatelů z děcáku a zároveň asi jediná osoba, které na mě záleží." Ryuu! nedělej to!" Snažil se mě alespoň slovy dostat od okraje aby měl čas přeběhnout přes silnici a zachránit mě.

Ale pro mě už je pozdě, jsem rozhodnutý si vzít život a tak se znovu otáčím čelem k propasti a začnu se pomalu naklánět dopředu. Než se ke mně stačil Kaoru dostat tak už jsem padal.... tedy myslel jsem si to. Než jsem se nadál tak už jsem v jeho objetí seděl na chodníku daleko od okraje "K-Kaoru... jsi snad anděl?" zašeptam chvějícím se hlasem a zvednu k němu svůj pohled... on... plakal. "Díky bohu že jsi v pořádku, co bych si počal kdybych nepřišel včas" jak to dořekl tak jsem se na jeho rameni rozbrečel jako malé dítě, najednou všechny ty zadržované pocity a emoce vypluly na povrch...

"STOP!! "zakřičel nepříjemným hlasem režisér a slezl z vysoké stoličky"to bylo dobrý to berem, ukliďte scénu a vy dva se jdete převlíct, máte padla" jak to dořekl tak houpavým krokem odkráčel do svého karavanu kam si chodíval s oblibou odpočinout.

Když se mi nakonec povedlo utišit svůj hraný pláč, postavím se a podám ruku Kaoruovi, tedy spíš Takumimu. Mou ruku přijal a zvedl se "dneska jsi byl skvělý" zazubil se a aniž by mě pustil, šel rychle do převlékárny...

Jmenuji se Sora Nagano a jsem začínající herec, je mi 17 let a žiju v Tokiu. Tahle osoba co mě táhne do prevlékárny je můj kolega, a shodou okolností i můj soused, Takumi Naito, 19 let. Den co den chodí ke mně domů a otravuje mě, taky chodí na stejnou školu jako já akorát o dva ročníky výš, tak alespoň ve škole mám od něj na chvíli pokoj. Ale i když mě někdy neskutečně vytáčí, je to pořád můj nejlepší přítel.

V šatně za mnou zavřel a natlačil mě ke stěně "Takumi.... co to děláš?" zeptám se trochu rozrušeně jelikož tohle bylo vážně divný "nic jen nacvičuju další scénu do filmu" zasmál se"tu scénu neděláš se mnou tak mě nech laskavě být" vytrhl jsem se z jeho sevření a šel dál od něj abych se mohl převléct "dobře promiň, měl to být jen fór" usmál se jakoby nic a to mě na něm snad štvalo nejvíc. Ze všeho dělá maličkosti. "Mě to moc jako fór nepřipadalo" zamumlal jsem si pro sebe s červenými tvářemi a začal ze sebe svlékat mokré oblečení od umělého deště. "S tebou není zábava Soro" řekl skoro jakoby mi to vyčítal přičemž si sušil vlasy ručníkem "hmm..." je jediné co jsem mu na to odpověděl, již převlečený rychle mizím, nemám teď náladu s ním být ....nějak se náš přátelský vztah změnil.