Nemůžu to udělat. Musím. Nemůžu. Musím. Možná.
Bude mi líp. Dost lidem ublížím. Někteří lidé budou šťastní. Přece jim tu zatracenou radost neudělám. Pomalu jsem se posouvala na kraj. Zastavil mě něčí hlas. „Hej!" hrozně jsem se lekla. Otočila jsem se. „Co tam děláš?" zeptal se mě hlas. Byl mi povědomý, ale nemohla jsem v něm nikoho poznat. „Chystám se skočit, jsi slepej?" jak to, že jsem tohle řekla. Měla jsem říct, že sedím. Pokud to je někdo, koho znám, tak jsem v háji. Opravdu v háji, určitě se to roznese po celý škole, že se slečna pokoušela o sebevraždu, bože. „Hayley?" co? Někdo ale poznal mě. Mé jméno. On, nebo ona zná moje jméno. Sakra. Měla jsem chuť se v tu chvíli propadnout. „Slez dolů!" Uviděla jsem siluetu vysoké osoby, podle hlasu pravděpodobně muže. Nechtělo se mi, ale slezla jsem. Když jsem slyšela běh, trochu jsem se zděsila. Ten muž mě objal. Voněl úplně stejně, jako můj bratr. Cukla jsem sebou. „Kdo jseš?" Pět minut jsem na něj civěla. „Nepoznáš svého bratra?" Ne. To určitě není můj bratr. Je mu jenom podobnej. Vždyť můj brácha je mrtvej. To jsem tak mimo? „Můj brácha je dávno mrtvej, jestli to nevíš." řekla jsem naštvaně. „Jsem mrtvej." Objala jsem ho. Jak jsem ho mohla objat, určitě je to někdo cizí. Prostě jsem ho objala. „Dokaž mi, že jsi to skutečně ty. Že nemám halucinace. Že nejsem debil." Pustila jsem ho. „Viděl jsem všechno. Ty holky, co tě mlátily. Tvý vlasy. Usměj se," řekl, „chci znovu vidět tvůj úsměv." Bylo pro mě opravdu těžké se teď usmát. Měla jsem takovou kamennou tvář. Určitě je to brácha. Nikdo neviděl, jak jsem si stříhala vlasy.
„Já.. nemůžu." zmlkla jsem. „Pojď se projít." řekl bratr a chytl mě za ruku. Jako starší brácha mladší ségru. Jako když jsem byla malá. Přesně si to pamatuju. Stále mi ale nehrálo, co tu bratr dělá. „Co tu vlastně děláš. Kde ses tu vzal." nadechla jsem se. „Právě mluvíš s mým duchem. Užij si to." zasmál se. Jasně. „Ne, fakt. Kde teď jsi, jak ses sem dostal, když jsi mrtvej."
„Ty asi moc nevěříš v nebe, co?" zeptal se mě s trochu zvláštním výrazem na tváři. „Ty fakt žiješ v nebi?" nevěřila jsem tomu. Ale myslím, že v mým životě je možný všechno. Zažiju všechno. „Hm." Na chvíli se mi zastavil čas a znovu vybavilo to, co jsem zažila. „Hej, Hayley." Tušil, na co myslím. „Za všechno můžu já. Vrať se zpátky. Prosím." začaly mi téct slzy.
„Ani nevíš, jak rád bych. Budu na tebe koukat. Celou dobu, co budu moct. A zkus si něco udělat. Neodpustím ti to." Zamračil se. Objal mě a v mé náruči zmizel. Ne, já ho chci vidět ještě, nechci, aby šel pryč. Buď tu. Buď tu se mnou.
Bylo už dost pozdě. To všechno uteklo tak rychle? Pět minut po půlnoci. Co na to sakra řekne máma. Nemůžu přijít domů jen tak a říct, že jsem viděla bratra. Ducha. Všechno si zřejmě budu muset nechat pro sebe. Ale drží se mě ten nádherný pocit, že jsem se s bratrem rozloučila v dobrém.
