Ocitla jsem se na přechodu. Kolem bylo jen slabé světlo. Rozhlédla jsem se na obě strany, ale... vlastně jsem koukala do tmy. Jakmile jsem vkročila na přechod, rychle se přihnala oslnivá světla a zaskřípání gum. Řidič mě sotva viděl. Kousek přede mnou se snažil strhnout volant, ale dostal smyk a narazil do mě bočně. Za chvíli jsem ležela o pár metrů dál. Byla jsem naživu. Vlastně jsem se cítila... docela v pořádku. Normálně. Jen mě trochu bolela hlava a břicho. Zaslechla jsem hlasy a zvuk kol, auta, odjíždějícího pryč. Řidič ujel pryč. Možná z paniky, strachu, já nevím. Chvíli jsem tam ležela. Skrčená. Snažila jsem se zhluboka nadechnout, ale hrozně mě bolela hlava. Nemohla jsem vstát. „Otevři oči, prosím," řekl mi mně povědomý hlas. Otevřela jsem je tak napůl. Vedle mě se zjevil bratr. „Nakonec sis nic neudělala," nadechl se, „ale někdo udělal něco tobě. Rád bych tě zachránil, ale..." Polkl. Zavřela jsem oči. A znovu je otevřela. Bratr měl křídla. Skutečná andělská křídla. „Pojď," zašeptal mi do ucha. Mohla jsem se hýbat. Cítila jsem se úplně jinak, lépe. Ale zase nejistě. Pode mnou ležela má vlastní mrtvola. Viděla jsem jen tmu. A najednou světlo. Spoustu moc strašidelného světla. „Kde to jsem?" zeptala jsem se nejistě. Byla jsem nejistá. Opravdu nejistá.
Jako bych se nemohla najednou ovládat a blížila se k tomu světlu. „V nebi," znovu jsem ho slyšela asi stokrát. Měla jsem v hlavě nekončící ozvěnu. A nedokázala pochopit, jak já mohu jít do nebe. Co rodiče. Jak se teď budou cítit rodiče. A já a nebe. Prostě... jako by to bylo všechno jen nepovedený vtip. Vždyť nebe pro mě nikdy nijak nebylo skutečné.. ale... už asi je.
Chvíli jsem se vzpamatovávala. Kde jsem tedy nakonec skončila? To krásné nebe, krásné a smyšlené v mých představách je tedy jen světlo? Cože? Nějak jsem to nepochopila. Hlavně jsem měla hrozný strach o rodiče. Co se s nimi teď děje, sakra? „Chceš vědět, co se děje s rodiči, jo?" zeptal se bratrův hlas a vedle mě se objevil bratr. Najednou jsme oba seděli tam, kde... se ta nehoda stala. Znovu. Bylo to sakra rychlý. „Jak to, že víš, na co myslím?" zaraženě jsem na něj zírala. Oprava, na jeho ducha. Asi.
„To jsou ti andělé." Zasmál se, ale ztišil se, jakmile ukázal na místo nehody. „Máš tu mobil. Máma by ti měla každou chvíli volat." A... opravdu. Během chvíle mi začal zvonit mobil. Natáhla jsem se pro něj, ale nemohla ho vzít. „Jak to, že ho nemohu uchopit?" zamračila jsem se. Byla jsem opravdu... duch. Ne. Já chci zpátky. „Jsi duch. Anděl. Duch. Anděl. A rodičům se to přestává líbit."
