Už zbývalo jen několik schodů. Několik kroků. Spatřila jsem ony oprýskané dveře ve druhém patře, jež se mi tak dokonale zaryly do paměti. Bránu do mého království, do bezpečí mého bytu. Stoupala jsem dál, a přestože byl každý schod utrpením pro mé tělo, duše se tetelila nadšeným očekáváním. Každý jednotlivý pohyb mi na tváři vykouzlil jinou grimasu plnou bolesti, podlamovala se mi kolena, až jsem se chvílemi bála, že se svezu k zemi, ale jakási vnitřní síla mě stále udržovala na nohou. Kdybych se zrovinka nesoustředila na palčivou bolest vystřelující mi v krátkých intervalech do levého ramene, snad bych se smála tomu, jakou překážkou se mi stalo obyčejné schodiště. Nebo bych možná plakala, protože jej nemohu překonávat společně s tebou? Jakmile se bolest v paži utišila, udělala jsem další vyčerpaný krok vzhůru. V tom se ale ozvalo mé zraněné lýtko a tak jsem škobrtla o poslední schod a udeřila se hlavou o stěnu, po které jsem se následně sesunula na věčně ulepenou podlahu chodby. Byla čistá. Někdo tu musel uklízet, když jsem byla pryč. Byla jsem natolik zoufalá, že i taková maličkost, jako nablýskaná dlažba, mne dokázala znovu zvednout na nohy. Tedy alespoň na všechny čtyři. Snažila jsem se z posledních sil překonat těch několik zbývajících metrů a stále si lámala hlavu, jak jsem se mohla v tomto stavu dostat přes město až k domu. Cosi těžkého mi nedovolilo se pohnout. Málem bych zapomněla na svou tašku. Zatímco jsem už byla dávno v patře, mé zavazadlo, jehož ramenní popruh jsem měla omotaný kolem zápěstí, se stále povalovalo na posledním schodu a nechtělo se hnout. Zatnula jsem zuby, a i když se mi chvělo celé tělo, nakonec jsem rozervanou a špinavou tašku, plnou ještě zničenějšího oblečení, dovlekla až k prahu svého království. Z maličké boční kapsy, která byla jediná v poměrně dobrém stavu, jsem malátně vylovila igelitový sáček, do kterého policisté uložili veškeré mé doklady, peníze a svazek klíčů. Podařilo se mi je vytáhnout za přívěsek - dárek od kamarádky, umolousanou světlemodrou bambulku. Vždycky mi připadala směšná a bláznivá, teď mi ale vedrala slzy do očí. Amber mi tak neskutečně chyběla. Fyzická bolest se okamžitě vytratila a já se schoulila na zemi, zatímco se mi po tvářích koulely obrovské slzy a zanechávaly vlhké cestičky. Nechápala jsem, kde se v mém dehydrovaném těle bere tolik vody. Sípavě jsem se nadechla a rozkašlala se. Chrchlání se rozléhalo několikapatrovou budovou jako vytí raněného zvířete. Ostatně jsem neměla od zvířete daleko. Hřbetem ruky jsem si neohrabaně osušila oči, za kliku od dveří se vytáhla na nohy a zoufale se opírajíce loktem o stěnu hledala opuchlýma zarudlýma očima klíčovou dírku. Hned na první pokus jsem vybrala ze svazku správný klíč a s koutky pozvednutými v náznaku melancholického úsměvu se vpotácela do předsíně. Všechno bylo tak známé. Klapnutí dveří, zvuk, který vydávaly mé rozedrané boty na rohoži, chrastění klíčů... Pak mne do nosu udeřila vůně domova. Jemná, milá vůně, která laskala mé smysly, uklidňovala mě. Zouvání bot trvalo déle, než jsem čekala. Tkaničky byly slepené vrstvou zaschlého bahna a navíc se ozval i můj kotník, který do té doby vysoké boty udržovaly ve stále stejné poloze. Chtěla jsem odhodit tašku, jako jsem to kdysi dělávala každý den po návratu z kanceláře, ale byla příliš těžká a proto místo na botník dopadla na pruhovaný koberec a z jedné z větších postranních kapes se vykulil nádherně zbarvený kámen. Tentokrát jsem chtěla pláči předejít a raději jej opatrně odkopla pod botník. Udělala jsem několik nejistých kroků chodbou a vkročila do obýváku. Úhledně složená deka na pohovce, dlouhý světlemodrý závěs na jediném okně a také namísto dveří do kuchyně, sošky a suvenýry z cest narovnané v poličkách v rohu místnosti, krabice plné hudebních CD, vše bylo na svém místě. Znovu jsem se zhluboka nadechla a nasála tu vůni, načež jsem kulhavě vykročila směrem ke dveřím do mojí ložnice, sloužící také jako pracovna. Byly jako obvykle pootevřené, přesto jsem musela vynaložit hodně sil, abych s nimi pohnula. Nejdříve jsem upřela láskyplný pohled na svou rozsáhlou sbírku knih a až potom zamířila k posteli. Už před lety si ze mě kvůli tomu dělali přátelé legraci. Přátelé. Strachovali se? Zahnala jsem všechny své ponuré myšlenky, plácla sebou do měkkých přikrývek a vdechla i jejich vůni. Slast. Tedy pokud bych zanedbala bodavou bolest v hrudi, naraženou kostrč a pulzující kotník.
Roztřeseně jsem se několikrát nadechla a odplazila se do koupelny. Zavřela jsem za sebou bílé dveře přeplácané samolepkami mořských hvězdic, které mi kdysi dovezla Amber. Obrátila jsem se k zrcadlu a na malý moment si neuvědomila, že hledím na vlastní odraz. Tváře jsem měla propadlé, pod očima temně fialové kruhy, vlasy prořídlé, rozčepýřené, slepené mořskou solí... znechuceně jsem se ušklíbla a několik strupů na mých vyschlých rtech popraskalo a začalo znovu krvácet. Sykla jsem bolestí a jako bych se snad potřebovala ujistit, že jsem to skutečně já, roztřesenými prsty jsem se dotkla své tváře. Kůže byla suchá a rozškrábaná. Svlékla jsem si černou mikinu, kterou jsem dostala na policejní stanici a odhodila ji na podlahu. Za okamžik byla následována i tílkem, jehož původní barva nebyla pod nánosy špíny k rozeznání, a potrhanými šortkami. Vstoupila jsem do sprchy, pustila teplou vodu a pozorovala špinavé otisky, které zanechávaly mé nohy. Zpočátku jsem jen tak bez hnutí stála a nechala si křišťálově průzračné kapky stékat po vlasech, pažích, zádech i obličeji, smývat ze mne bahno, mořskou sůl, pot a krev. Pak jsem se konečně odvážila prohlédnout si tu cizinku, kterou jsem spatřila v zrcadle. Na nohou mne ale nejvíce nezaujal nateklý modrofialový kotník, nýbrž vyčnělá kolena a o něco výše i rýsující se pánev. Šokovaně jsem bříšky prstů mapovala to neznámé tělo, povislou kůži na břiše, vystupující žebra... Natáhla jsem se pro šampon a namydlila se. Když jsem se dlaněmi na chvíli zastavila u svých prsou, vzpomněla jsem si na tvé zkoumavé a neohrabané doteky. Ten zvědavý pohled tvých zářících očí. Něžné polibky. Sladká slůvka, jež jsem tě učila a kterými jsi mne potom častoval... Myšlenky se mi nezkrotně rozletěly do neznámých dálek, vrátila jsem se v čase a znovu a znovu si v hlavě přehrávala moment, kdy jsem tě poprvé spatřila. Polonahého muže, který se nade mnou skláněl. Chtěla jsem vykřiknout, ale měla ústa plná vody. Nemohla jsem se pohnout a tak jsi mě odnesl do jeskyně, kde jsi ošetřil mé rány... Vzpomínala jsem na chvíli, kdy jsem si uvědomila, jak dokonale si rozumíme beze slov a jak šťastná s tebou jsem. Násilím jsem přeťala proud myšlenek a octla se znovu v koupelně. Krčila jsem se nyní na zemi a znovu se topila v slzách, aniž bych věděla, kdy jsem začala plakat. Nechtěla jsem o ty vzpomínky přijít. Nechtěla jsem je ze sebe smýt tou uklidňující horkou vodou. Nechtěla jsem ztratit poslední kousek tebe, snad ukrytý v těch dotecích, jež jako bych stále cítila na své kůži... Ne, tím posledním kouskem, poslední a věčnou vzpomínkou, byl onen barevný kámen, který jsi mi daroval tehdy v noci, když už se má zranění zhojila natolik, abych mohla s tvou pomocí opustit jeskyni, ve které jsi o mne pečoval. Té noci, kdy jsme společně pozorovali hvězdnatou oblohu... než jsi mi zmizel neznámo kam. Kámen, který jsi mi daroval v předvečer příjezdu mých zachránců...
