Kočičí přítel

1. Smrt rodičů

,,Hitomi, my jdeme. Pojď se rozloučit!" volá na mě mamka. Běžím ze schodů dolů.

,,Jsem tu," řeknu a usměji se.

,,Vrátíme se brzo a potom spolu někam půjdeme. Jako rodina," dodá táta.

,,Já vím, slíbili jste mi to," odvětím a stále se usmívám. Zavřu za nimi dveře. ,,Tak jsou pryč," poznamenám si pro sebe a jdu do svého pokoje, kde zasednu k počítači.

Začíná se stmívat. Kde jsou? Už by tu měli být... Dojdu si dolů do kuchyně pro něco k pití. Náhle se domem rozlehne zvonek. Dojdu ke dveřím a podívám se do kukátka. Vidím nějaké muže v černých oblecích. Lupiči? Probleskne mi hlavou. Ale to určitě ne, zavrtím s úsměvem hlavou nad tím, jak jsem paranoidní. Otevřu.

,,Dobrý večer," pozdravím. Muži se na mě podívají.

,,Kde jsou tvoji rodiče?" zeptá se jeden. Otázka mě zaskočí.

,,Nevím. Nejsou doma," odpovím po chvíli. Muži se tentokrát podívají po sobě.

,,Aha, s tím se nedá nic dělat," začne jeden.

,,Tak my půjdem," dokončí to druhý, otočí se a odejdou. Zavřu a jdu zpět do kuchyně. Náhle se ozve rána. Dveře hlasitě dopadnou na zem. Jsou to ti dva.

,,Co se to tu děje?" vykřiknu. Podívají se na mě. Následně se přiblíží a svážou mě.

,,Co to děláte?" řvu hystericky. Odpovědi se mi však nedostane. Jeden mi přitiskl kapesník na ústa. Zamotala se mi hlava a vše se propadlo do tmy.

Pomalu se probouzím. Podívám se vedle sebe a spatřím ležící rodiče.

,,Mami? Co se děje?" ptám se vyděšeně.

,,To nic, broučku, brzo půjdeme domů," řekne uklidňujícím hlasem. Kývnu.

,,Nikam nepůjdeš, ty krávo!" zavrčí jeden z mužů a uhodí ji.

,,Co si myslíš, že děláš?" zakřičí táta a skočí po něm. Má svázané ruce, takže je předem jasné, že toho moc neudělá. Muž uhne a vrazí mu facku. Táta spadne na zem.

,,Pusťte naši dceru, nemá s tím nic společného," prosí máma. Druhý chlap se otočí na mě.

,,Bude za ni skvělý výkupný," uvažuje. Mezitím, co to řeší, já se nemůžu pohnout.

Únosce odvleče tátu do nějaké místnosti. Vidím jen jejich stíny.

,,Co to děláte?" křičí mámu. Má o svého muže strach. Muž bodne. Slyším tátův křik a vidím jeho siluetu. Padá na zem. Vyděšeně s mámou sledujeme, jak umírá. Ale nemůžeme dělat nic. Oči se mi zalijí slzami, které následně tečou po tvářích a kapají na podlahu.

,,To snad ne," hlesnu a sklopím hlavu. Vrah přijde a odvleče do místnosti mámu. ,,Nechte toho!" křičím hystericky. Nechci ji ztratit. Žena se otočí.

,,Mám tě ráda, Hitomi," usměje se. Začnu vřeštět.

,,Pusťte ji!" Ale nikdo mě neposlouchá. Opět vidím, jak muž bodá. Můj druhý rodič se skácí k zemi. Brečím jako malé dítě a nemůžu přestat. Muži jdou ke mně. A teď mě zabijí, probleskne mi hlavou. V tom někdo vyrazí dveře. Dovnitř vběhne policie, chytne muže a rozhlédne se. Všimnou si mě, rozvážou a vyvedou ven. Byla jsem tak moc vyděšená, že jsem úplně ignorovala hlasy všech, nebo děj okolo. Jen jsem poslušně šla a třásla se jako osika.

Probudím se v nemocnici. Vedle mé postele sedí teta. Všimne si, že jsem vzhůru a pomalu se zvedne.

,,Jak ti je?" zeptá se s chabých úsměvem.

,,Kde jsou rodiče?" odpovím na otázku otázkou. Chraptím. Teta skloní hlavu.

,,Jsou mrtví..." řekne ta slova, která jsem nikdy slyšet nechtěla. Dám se do pláče. ,,Všechen majetek dali odkázali tobě," zakřičí náhle. Trhnu sebou. ,,Všechno. Všechno dali malému frackovi!" vzteká se. Naštěstí vstoupí doktor.

,,Dobrý den, Hitomi. Jste v pořádku. Můžete jít," usměje se. Zatímco já se zvedám z postele, teta naštvaně odchází. Následuji ji a doktor také.

Převléknu se a jdu na pohřeb. Moje snaha nebrečet vyjde vniveč. Když mířím zpět domů, přemýšlím. Vlastně mám docela štěstí. Mohla jsem skončit v děcáku, ale naštěstí budu bydlet sama. Jdu kolem popelnic. Tam se perou dvě koťata. Jedno černé a druhé bílé.

Čaute děkuji pokud jste přečetly obrázkek je Hitomi. :)

+ bych chtěla moc poděkovat Yuzuru-sama :)

Jinak obrázky jsou z anime Kamisama hajimemashita.