Začátek pomalého konce

28 4 0
                                    

... Ráno , zase ten hnusnej začátek. Začátek pekla. Všechno zase znova a možná ještě hůř. Už mě to fakt nebaví. Už na to nemam. Denně usínat se slzama v očích. Sedět
schoulenej někde v rohu. Sám. Denně se probouzet spocenej, rozbít sem tam nějakou věc, praštit do zdi...
Proč já ?? .... Nemůžu za to ....
Nemůžu za to, že jsem jinej ... Fakt ...

,,Mateo," přišla máma do pokoje, který mám v podkroví našeho domu, a roztáhla závěsy.
,, Vstávej broučku," řekla ...
,, Joo hned jdu ... A neříkej mi broučku, díky " ohradil jsem se ostře.
,,Přijď dolů," řekla posmutněle.
Taky si prošla svým, když jsem přišel s tím, že asi cítím něco jinak. Všichni ji začali pomlouvat, jak mohli. Nastaly deprese a podobné věci.
A o tátovi ani nemluvím.
Musel skončit v práci, protože si každý ukazoval.
Když přišel domů, zbil mě jako psa se slovy, že mu ničím sny.
Bylo to strašný ...
Ale naučil se mě brát takového jaký jsem .... Snad ...

Jiný ... ale přece stejnýKde žijí příběhy. Začni objevovat