The black and white world

"Mnou končí vše..."- 34. Díl

Celý les i se dvěmi mužskými postavami se ztratil za vysokým srázem, jak mé tělo klesalo stále níž a níž. Vše se kolem mě promítalo jako ve zpomaleném záběru. Každý pohyb, každá vteřina, jakoby se několikanásobně krát prodloužila.

Ruce mi samovolně vzlétly nad hlavu a jedním předloktím jsem si instinktivně zakryla velkou většinu tváře, kterou jsem chtěla uchránit před tvrdým nárazem do vody.

"Tohle nepřežije...!" Mé tělo se jim definitivně ztratilo z dohledu, ale ne protože jsem dopadla do vody a zabila se, nebo se prostě jen potopila a odplavala, jak jsem to měla celou dobu v plánu, nýbrž proto, že mě něčí silné ruce uchopily za zápěstí a silně mnou trhly.

Očekávaná bolest z dopadu na tvrdou zem nepřicházela, místo ní se dostavil tupý pád. Ucítila jsem pod sebou cizí tělo a zrychleně vyskočila na nohy připravena bránit se na život a na smrt.

Když nad tím tak přemýšlím... slovo smrt se v mém slovníku poslední dobou objevuje docela často, vlastně nemluvím téměř o ničem jiném než o jisté smrti, která, buďme k sobě upřímní, na nás v téhle době čeká za každým rohem.

"Harry...?" Chlapec se postavil na nohy a bolestně se zašklebil. Pomalu zvedl hlavu a odstranil si z tváře překážející kudrnaté vlasy.

"Lízo..." Nechápavě jsem o krok ustoupila, ale on šel za mnou. Stále jsem před ním couvala, čím blíže byl, tím se vráska mezi mým obočím prohlubovala.

"Jak znáš moje jméno?!" Chlapec se zděsil a svižně ke mě přikročil, ale byla jsem rychlejší.

Tohle není Harry, rozhodně to není Harry! To jsi tak tupá, že ani nepoznáš někoho, o kom si myslíš, že bys ho mohla...

Mé podvědomí jasně nesouhlasilo s mou tupou hlavou, ale nehodlala jsem se nyní zabývat tím, co říká, proto jsem to vytěsnila z mysli a dál bedlivě pozorovala každý další krok neznámého.

Bez obtíží jsem se vyhnula jeho prudce vztyčeným pažím, které byly namířeny mým směrem, a silně ho kopla z levé strany do žeber.

"Kdo jsi?!"

"Nekřič! Pokud se teda nechceš vrátit zpět nahoru za těma dvěma!" Prstem rozčíleně píchl do vzduchu směrem, odkud byly slyšet zběsilé pokřiky dvou mužů, kteří se očividně praly nebo alespoň dost nevrle hádali.

"Ptám se naposledy, kdo jsi?!" Hlas jsem snížila o několik desítek decibelů, až jsem silně zapochybovala, že mě vůbec slyšel.

"Jsem Liam," Zdvořile ke mě natáhl pravou ruku, ale nepřijala jsem ji. Znechuceně jsem na ni hleděla a nepřestávala se mračit.

"Proč jsi mě zachránil?"

"To je mnoho otázek najednou..."

"Ne, to není... jak jsi řekl nahoře jsou dva muži, kteří se mě snažili zabít, či prostě jen "ulovit" a ty to očividně moc dobře víš, tak mi řekni, proč?!" Bezděky jsem opět zvýšila hlas. Nevím proč, ale tenhle kluk mě prostě neskutečně vytáčel a to jsem neměla nejmenší ponětí, kdo to je.

"Harry přišel na to, že tě unesli a očividně v tom má prsty i ten tvůj "kamarád". Zkrátka se vydal za tebou hned, jak mu to došlo, jenže neměl až tak nejlepší nápad, vzhledem k tomu, že byl docela zoufalý..." Váhavě jsem ho pobídla, aby pokračoval a nasucho polkla...

Věděla jsem přesně, co se mi chystá odpovědět, ale nechtěla jsem si to připustit.

Harry je v nebezpečí.