I need to know! [Jai and Luke Brooks]

Job interview

Marilyn

„Haló?" promluvila jsem do telefonu, potom co jsem přijala hovor od neznámého čísla.

„Dobrý den, hledáme chůvu a slyšel jsem, že vy už máte zkušenosti a.."

„Promiňte, já už práci mám," skočila jsem muži na druhé straně do řeči.

„Aha, tak to se omlouvám, že vás ruším," řekl ještě a hovor ohluchl.

Několikrát jsem si projela vlasy prsty a naposledy koukla na svůj odraz v zrcadle. Možná jsem mu lhát nemusela, ale jsem si tak jistá, že to vyjde.

„Nebuď tak nervózní, zlato," usmála se na mě máma a vtiskla mi polibek na čelo.

„Když to nejde, je to můj první pohovor a o tu práci fakt stojím," povzdechla jsem si.

„Vždyť já vím, teď už běž, ať to stihneš," vystrčila mě ze dveří a věnovala mi povzbudivý úsměv.

Taky jsem se na ni usmála a nasedla do svého auta. Je to až vtipné, bydlím ve velkém domě, můžu si koupit, co chci, jezdím v luxusním autě značky Maybach, mohla bych si užívat život, jak chci, ale já chci práci. Nevím ani proč, možná chci mít alespoň nějakou zodpovědnost.

**

Třikrát jsem zaklepala na dřevěné dveře a čekala na výzvu ke vstupu. Po chvíli jsem se dočkala. Pomalu jsem otevřela dveře a nervózně vstoupila dovnitř.

„Dobrý den, slečna Cup?" promluvil na mě muž.

„Dobrý den, ano, to jsem já," usmála jsem se na něj a přistoupila blíž. Pokynul rukou, abych se posadila.

„Tak mi něco o sobě povězte, Marilyn," vyzval mě a pohodlněji se opřel.

„Dobře," šeptla jsem a začala jsem mluvit. Během celé doby jsem měla oči upřené na ty jeho a mezi prsty žmoulala lem sukně.

Skončila jsem svůj proslov a nadále na něj koukala. Mohlo mu být tak 25, hnědé vlasy měl ledabyle rozcuchané, rysy ostře řezané a jeho oči byly zelené jak smaragdy. Mé oči zabloudily k jeho prstům. Snubní prsten tam nebyl. Tvrdě jsem si skousla ret a zabránila tak úsměvu, který se tvořil na mém obličeji.

„Ozvu se vám, slečno," prolomil nakonec ticho a zapsal si něco na papír před sebou.

„Na shledanou," bylo poslední, co jsem řekla a s dobrým pocitem opustila místnost. Lidé si nejspíš museli myslet, že jsem asi blázen, když jsem kolem nich procházela a na tváři jsem měla ten nejširší úsměv.

**

Na jeho rozhodnutí jsem nečekala dlouho. Zavolal mi do dalšího dne. Jeho slova se mi stále opakují v hlavě: Je mi líto slečno Cup, ale nepřijali jsme vás.

Po tom co jsem telefonát ukončila, doslova jsem se zhroutila. Nikdy jsem si nevěřila v ničem víc a to byla možná chyba.

Byla jsem zřejmě naivní, když jsem si myslela, že mě díky dobrým známkám a nějakým těm zkušenostem vezmou hned, ale na druhou stranu nechápu, proč mě nepřijali? Řekla jsem snad něco špatně?

„Mari?" vytrhl mě z myšlenek Travisův hlas.

„Copak potřebuješ?" protočila jsem očima a otráveně si povzdechla.

„Můžu se s tebou dneska svést do školy?" opřel se o rám dveří od kuchyně a sladce se usmál.

„Proč nejedeš svým autem?" zvedla jsem obočí a čekala na jeho odpovědět.

„Je v servisu, jestli si vzpomínáš," připomněl mi trochu naštvaně.

„Chceš odvézt nebo mi to budeš stále vyčítat, je to jen jedno škrábnutí!"

„Dobře, už mlčím" zvedl ruce do obraného gesta a odešel pryč.

Prý, že jsme dvojčata. Řekla bych spíš, že ho v nemocnici s někým prohodili a rozhodli se mi tak znepříjemnit celý můj život. Vždyť si nejsme vůbec podobní, jeho oči jsou zelené ty moje modré, hnědé vlasy mám tak o dva odstíny tmavší než on a co se týče povahy, ani nemluvím.

„Travisi já jedu!" zakřičela jsem na celý dům a zanedlouho se za mnou ozval dupot jeho chodidel na schodech.

„No pohni," řekla jsem mu ještě, a pak vyšla ven z domu a sedla na místo řidiče.

„Milá jako vždy," s těmito slovy se posadil na místo spolujezdce.

Ignorovala jsem jeho rýpavou poznámku a nastartoval jsem auto. Z rádia začaly znít tóny All Time Low. Zesílila jsem rádio a plánovala celou cestu mlčet. Jenže to brácha asi nepochopil. Nejeli jsme ani dvě minuty a autem se rozezněl jeho hlas.

„Když ti tenhle pohovor nevyšel, máš v plánu hledat něco jiného?" Vážně, lepší téma si nemohl vybrat.

„Nejspíš ne," opověděla jsem mu s pohledem upřeným na cestu.

„Ani k hlídání se nechceš vrátit?"

„Ne," odpověděla jsem stroze a bez emocí, ale byla to lež.

Hlídání dětí, možná jsem tu nabídku neměla hned odmítat, milovala jsem tu práci, ale nejsem si jistá, jestli bych to, potom co se stalo naposledy, zvládla. Ale stejně už je pozdě, odmítla jsem a na to abych zavolala zpátky, jsem moc hrdá.

Do konce cesty jsme už ani nepromluvili. Školní parkoviště už bylo poněkud plné, a tak jsem zaparkovala na prvním volném místě, co jsem uviděla. Vysedla jsem, ze zadního sedadla si vzala batoh a rozloučila se s Travisem.

Pak jsem se pomalu rozešla se sklopenou hlavou k budově, která mi nepřinášela nic jiného než utrpení. Minula jsem skupinu sportovců, roztleskávaček, šprtů a nakonec Chloe s jejími kamarádkami. Většina lidí tuhle holku buď naprosto milovala, nebo nesnášela. Za to mě byla úplně u prdele, jako skoro všichni tady.

Hi guys, na první kapitolu jsme vás nechaly čekat poněkud dlouho, za co se vám omlouvám. Tahle část je spíš tak na seznámení s postavou Marilyn. Nevím, kdy bude další kapitola, protože ta záleží na Mad.

With Love, Sab ♥