Fourth Country of Thalion (Čtvrtá Země Thalionu) - Cesta do Neznáma

Cesta do Neznáma - Ztracena

Naše planeta Země není zdaleka jediná, na které existuje život. Na jedné z nich, tisíce kilometrů vzdálené, žije lidstvo, jako my. Planeta se jmenuje Thalion. Je rozdělená na tři země - Everaux, Mercurio a Lerandia. A dívka, kolem které se celý příběh bude stáčet, žije v Lerandii s otcem na farmě.

,,Jedu tati, zhruba za dvě hodiny budu zpět, ahoooj"  křiknu z venku na taťku, nasednu na koně a vyrazím cvalem k městu. Dnes jedu za maminkou do blázince, zbláznila se po smrti mého mladšího bratra. Umřel půl roku po porodu. Já se z toho už dostala, jenže mamka se zbláznila a tak za ní jezdím každé pondělí a čtvrtek. Je mi jí tak líto.
Když přijedu domů a odsedlám koně, běžím do svého pokoje a vytáhnu zpod postele letadýlko na dálkové ovládání. Jsem ze setkání s maminkou vždycky rozhozená, tolik bych si přála aby tu bydlela s námi, a vždy když si hraju s letadélky uklidní mě to.
Večer jdu pomáhat tátovi s králíky, prasaty a slepicemi. Má to taky těžké, stále mi přijde, že se s máminým problémem těžce srovnává a tak se o něho snažím starat jak nejlépe umím. Nakonec jdu obstarat koně a pak připravím večeři. Když jíme, probíráme s tátou většinou moji brigádu, kterou se snažím najít, protože povinná školní docházka končí v patnácti  letech a mně už je šestnáct. Tak nemám co dělat celý den a taky potřebujeme víc peněz.
Ráno je už pořádné vedro, když je léto a tak jedu plavit naše dva koně. Zoro je ještě mladý a tak chodí všude za svou mámou Jessy, ovšem není zas tak malý aby ještě nemohl jet tak daleko k jezeru.
Odpoledne mě zase přepadne stesk a tak si jdu zalétat s letadýlkem, někdy bych si přála být opravdovou pilotkou. Snažím se aby letělo co nejvýš. Pak se ale zvedne silný vítr, moje letadlo změní směr a letí směrem k lesu. Nepřemýšlím a rozběhnu se za ním. Když ho konečně najdu rozbité ležet na zemi, dojde mi že jsem se ztratila. Nepanikařím a prostě se rozejdu nějakým směrem, dřív nebo později stejně musím vyjít z lesa.

Už se mi zdá, že jdu celé hodiny, je teplo a já si nevzala ani pití. S povzdechem se svalím na zem.  Dobrá, teď už můžu začít panikařit. Po tváři mi steče slza, mám strach, když najednou uvidím malou tůňku. Bezmyšlenkovitě naberu vodu do dlaní a napiju se. Pohlédnu před sebe a uvidím krásného bílého jelena. O tom mi tatínek povídal, když jsem byla menší, prý vždy znamená něco dobrého, ale za život ho uvidí jen jedno procento z tisíce lidí v celém Thalionu, upřímně...moc jsem tomu nevěřila. Nehýbu se, ale když uslyším jak za mnou praskne větev, leknu se a rychle se otočím. Nic za mnou není a když stočím pohled zpět na jelena se zklamáním zjistím, že je pryč. Osvěžím si studenou vodou obličej, zvednu se a vykročím směrem, kde ještě před malou chvílí stál jelen. Zahalí mě najednou hustá mlha, že i kdyby něco stálo přímo přede mnou, neviděla bych to. Naskočí mi z toho husí kůže.
Najednou mám pocit, že se neudržím na nohou a tak si pro větší jistotu sednu na zem a zavřu oči. Točí se mi hlava, snažím se přemýšlet jestli to má něco společného s jelenem, ale moc to nejde. Upadnu do bezvědomí.

Probudím se, bolí mě hlava a jsem dezorientovaná. Když se mi konečně povede posadit se, rozhlédnu se kolem sebe. Ocitla jsem se v jakési chaloupce....vytesané do kamene?
*mám asi halucinace* pomyslím si. Křečovitě zavřu oči a zatřepu hlavou. *Nemám halucinace* rezignuju a pokrčím rameny. Nevím co v té chaloupce bydlí a tak radši zůstanu v posteli.