What if..?

Bonusová část

Taehyung

Postávám na rohu kousek od čerstvě namalovaného přechodu a nervózně podupávám nohou. Absolutně nechápu to přirovnání ‚motýlci v břiše'. Já nikdy motýlky necítil. Zato tam mám dennodenně hurikán. Prohrábnu si vlasy a vydechnu.
Uklidni se Tae, klid, opakuju si pořád dokola. Všechno bude v pohodě.
V kapse mi cinkne mobil. Vytáhnu ho a všimnu si, že mi někdo napsal na kakaotalk. O pár sekund později zjišťuju, že je to Jin a ptá se, jestli bych za ním teď nechtěl přijít. Rychle mu odepíšu: Ted nemuzu, mam neco duleziteho, promin, napisu ti pak. A strčím mobil zpátky do kapsy. Za dvě minuty bude 13:00, čas, na který jsme se domluvili. To jen já jsem vždycky všude s půlhodinovým předstihem. Zastydím se za to a zakloním hlavu. Mraky se přeskupují a sem tam mezi nimi vysvitne pár slunečních paprsků. Jenže zabavení pozorováním oblohy mě na moc dlouho neuklidní. A už zase musím kontrolovat čas.
Kde je?
To čekání mě zabije. Přísahám, že mě to čekání jednou zabije.
A pak ho konečně spatřím na druhé straně ulice, už z dálky vidím, jak se usmívá od ucha k uchu a sám se musím začít usmívat. Všechna nervozita je rázem pryč.
„Tae," pozdraví mě, když dojde ke mně.
„Kookie." Vtisknu mu letmou pusu do vlasů a prsty spočinu na jeho rameni. „Chyběl jsi mi," zamumlám.
„Ty mně víc," zvedne ke mně oči. „Půjdeme?"
„Hmm." Natáhnu k němu ruku a on na ni chvíli zmateně kouká. Pak pochopí.
„Nebude ti to vadit...? Myslím, tak veřejně přiznávat, že se mnou..."
„Rozhodně ne. A tobě?" Stále ji nespouštím k tělu a hledím na něj. Chvíli váhá, vidím to na něm. A pak se ten okouzlující úsměv vrátí zpátky na jeho obličej a on vklouzne svojí dlaní do mé.
„Nebude."

Jungkook

Procházíme se s Taem ruku v ruce po parku. A já bych umřel z toho pocitu, že můžu celému světu ukázat, že je můj. Jenže teď mě zaměstnává spíš neustálá potřeba zívat.
„Jsi taky tak unavený?" zeptám se ho.
„Jsem," přizná, „a docela mě to děsí, vzhledem k tomu, že to ještě ani pořádně nezačalo. To zase budu usínat všude možně. Musíš mi slíbit, že mě bude probouzet, pokud to bude v moc nevhodných situacích." Zrovna mi palcem přejíždí po zápěstí, takže mi dělá velký problém se soustředit. Určitě mi slouží ke cti, jak odvážně se držím. Ještě nemám mozek změklý na růžovou kaši. Tedy, určitě ne úplně...
„Jestli nebudu v té chvíli sám spát, tak určitě," ujistím ho.
„Upřímně, stejně bych teď s tebou byl nejraději v posteli," pronese Tae náhle a já zrudnu. „Né, tak jsem to nemyslel," vidím, že i jeho tvář velmi rychle dostává nachovou barvu, „já neměl na mysli... ale že bychom spolu prostě jen leželi a pak normálně usnuli. Bože, omlouvám se." To už je celý rudý a vidím na něm, jak je mu to trapné. Je tak rozkošný.
„To je v pořádku, já to pochopil," uklidňuju ho, „i mě by se to líbilo," přiznám a on se na mě podívá. Chvíli přemýšlím, jestli mám to, co mám na jazyku, vážně říct. „Um, chtěl bych se vedle tebe probouzet." Vidím na něm, že je překvapený, ale nemůže se přestat usmívat. Udělal bych pro jeho úsměv cokoli.
„Každopádně, vzhledem k tomu, že míříme do kavárny, bych řekl, že ta tvá únava snad brzo opadne."
„Jasně," usměju se, „kofein nikdy nezklame. Navíc je skoro nemožné mu odolat."
„Jsi jak ta veverka z filmu o Karkulce," poznamená se zadržovaným smíchem. Nakloní hlavu na stranu a pozoruje mě, jako by mě s tou veverkou porovnával. Vypadá, že ho to vážně pobavilo, div že se nezačne chlámat na celé kolo.
„Ty to znáš? Zbožňuju ten film!" Na chvíli se zastaví.
„A já zbožňuju tebe," řekne jemně, nakloní se ke mně a dá mi krátkou pusu. „No," zamumlá po chvilce a já si všimnu, že se zase trochu červená, „tak pojďme, nebo už nebudu schopný se od tebe odtrhnout."
Stisknu mu ruku. A on stiskne nazpět.

V kavárně je příjemně. S Taem se posadíme do části kavárny, kde je jedna stěna celá prosklená, takže máme výhled na rušnou ulici a lidi, kteří prochází kolem.
„Každý někam spěchá," pronese po chvíli zamyšleně, „a přitom si nechávají ucházet každodenní krásy života. Jako je třeba obloha, nebo známky přírody, které tu ještě zůstaly." Zdá se, že ho to vážně trápí.
„Máš pravdu, je smutné, že už si vůbec neuvědomujeme, jaké máme vlastně štěstí, že tu můžeme žít. I přes ten shon v dnešní době bychom si na to měli najít aspoň nějaký čas."
„Jako třeba teď."
„Jako třeba teď," zopakuju s úsměvem. Odtrhnu od něj zrak a spatřím servírku, která k nám zrovna míří.
„Dobrý den, chtěli byste jídelní lístky, nebo už víte, co si budete přát?" Otočím na ni hlavu a hned si všimnu, jaké má hezké černé vlasy a výrazné veselé hnědé oči. Ve kterých se teď ovšem zračí překvapení. Zřejmě poznala, kdo jsme. Něco pohnutě zakoktá.
„To nebude potřeba. Řekl bych, že prozatím to budou jen dvě cappuccina, nemám pravdu?" Ohlédnu se na Taeho, který přikývne.
„Dobře, budete si přát ještě něco? Tedy, mám na mysli, budete chtít nějaký dezert?"
„Možná později," odpoví Tae a mile se na ni usměje. „Děkujeme." Přikývne, jeden jídelní lístek nám nechá na stole a odejde. Tae se za ní chvíli kouká, vyčkává. Zjevně byla jeho očekávání správná, protože servírka se ohlédne a všimne si jeho pohledu. Než zmizí, stydlivě se na nás usměje.
„Byla docela sladká, že?" zasměje se. Mám pocit, že kdyby to nebyla servírka, ale číšník, nejspíš bych trochu žárlil. „Nevšiml sis, jak se jmenuje?"
„Náhodou všiml," řeknu, „nechceš se jí radši zeptat na číslo?" provokuju ho. Vidím, jak mu cuká v koutku úst.
„Budu o tom uvažovat. Tak jak?"
„Jaylin, mám dojem."
„Sladké jméno." Zvednu obočí.
„A ta uniforma," vzdychne, „neměl jsi z toho taky ten dojem? Prostě absolutně s-l-a-d-k-é," vyhláskuje pomalu a vrhne na mě významný pohled. Hodím po něm ubrousek ze stojanu a začnu se smát.
„Jdu na záchod," oznámím, když se uklidním.
„Můžu jít s tebou," zamrká řasami a já se proti své vůli pousměju.
„To si necháme na doma, jo? Počkej tu na mě."
„Neboj, nikam ti neuteču. Jen zatím půjdu pozdravit tu milou servírku a zeptám se jí, jestli by nám nechtěla ukázat nějaké další pěkné kavárny, které sama ráda navštěvuje."
„Ty se vždycky dostaneš i na místa, na kterých nemáš co dělat, ale není tam jediný člověk, který by za to nebyl rád. Musíš se prostě pořád s někým přátelit, nemám pravdu?" šťouchnu do něj.
„Jistě, když je mi ten dotyčný sympatický, tak je to pro mě samozřejmé. Žárlíš snad?" Chvíli mě se zájmem pozoruje. „No ano, ty žárlíš!" zvolá po chvilce. Na rtech mu hraje pobavený úsměv.
„Pff, vůbec," zapírám, ačkoli není nikdo jiný, na koho bych žárlil víc.
„Jestli žárlíš," vede si pořád tu svou, „tak bys měl vědět, že nemusíš. Není nikdo," ztiší hlas, „kdo by pro mě znamenal to, co ty. A taky není nikdo jiný, vedle koho se chci každé ráno probouzet."
Usměju se. „Teď jdu na ten záchod, nebo se tam nikdy nedostanu." Než se oba zvedneme od stolu, se smíchem se slabě dotkne mé dlaně. Akorát já se pak místo směrem ke kuchyni spěšně vydám k pánským toaletám. Od kavárny samotné je dělí ještě jedny prosklené dveře a dlouhá chodba. Jenže když začnu dveře s cedulkou čůrajícího chlapečka otevírat, nedokončím to. Protože se zarazím. A to doslova. Opravdu se zastavím a zůstanu překvapeně stát. Kloužu zrakem po nesourodé dvojici vedle umyvadel. Někdo měl zřejmě stejný nápad jako před chvílí Tae. Jeden z nich je přitisknutý zády ke stěně a ten druhý vypadá, jako by ho zahnal do kouta.
„Nechej toho, prosím, přece sám víš, že bychom neměli..." zkouší to ten přitisknutý.
„Kašlu na to, co bychom měli Seunghyune!" zvolá druhý. Vidím je jen matně, ale rozeznávám, že má husté vlasy obarvené na červeno. „A ty si se mnou nebudeš hrát a vymlouvat se na nějaké tvoje údajné připitomělé zábrany, kčertu s nimi!"
„Nechci ti ubližovat, nikdy jsem nechtěl... ale podívej se na to, kde teď jsme! Tohle jsou pánské toalety, kdokoli sem může kdykoli přijít," trvá na svém důrazně. Zjevně o mně ani jeden z nich neví. Trochu ucouvnu a přivřu dveře, ale něco mě stále nutí zůstat a škvírou je dál pozorovat. Přijdu si jako šmírák, ale zvědavost je silnější než já.
„Tak ať si kdokoli přijde, mě to nevadí, mám po krk skrývání se a hraní si na někoho, kdo nejsem!"
„Máme nějaké povinnosti vůči okolí. Kdybychom byli normální lidé, je to něco jiného, než když nás sleduje tolik lidí," Seunghyun se snaží mluvit klidně, ale vidím na něm, že už pomalu začíná ztrácet nervy stejně jako jeho společník.
„Moc se staráš o to, co si ostatní myslí. Jen se bojíš! Otázka ovšem zní, čeho?" Tón v hlase červenovlasého se najednou změní.
„Ničeho se nebojím," odporuje mu Seunghyun slabě.
„Bojíš se toho, co si pomyslí okolí, nebo toho, co bych s tebou mohl dělat, kdybys mě nechal?" Seunghyun zrudne a odvrátí se. Na položenou otázku neodpoví.
„Pusť mě," protestuje místo toho, ale červenovlasý to neudělá. Naopak vzdálenost mezi nimi ještě o kousek zmenší.
„Víš, že tě nenechám. Sakra, nenechám tě, i kdybych chtěl! Copak můžu za to, že jsem propadl takovýmu hroznýmu pitomci, jako jsi ty?!" Zdá se být vcelku zoufalý. Začíná mi ho být líto.
„Kwone, pojďme to prosím vyřešit někam jinam..."
„Nikam jinam nepůjdeme, vyřešíme to tady a teď."
„Chci jen, abys mě pustil, prosím..." vydechne Seunghyun, ale nezní vůbec přesvědčivě, „ustup ode mě a nechej mě jít."
„Ne," zamumlá červenovlásek a prstem se dotkne jeho tváře. V jeho chování se najednou něco viditelně změnilo. „Ty nechceš, abych tě pustil. Bráníš se tomu, ale hluboko v sobě dobře víš, že nechceš."
„To je hloupost, vůbec nechápu..."
„Proboha už zmlkni!" vykřikne červenovlasý. „Zmlkni, ty pitomče." A pak vzpouzejícího se Seunghyuna políbí, aniž by mu dal byť jen malou šanci uhnout.
„Ji Yongu..." zasténá Seunghyun, „ty blb-..." Jeho odpor velmi brzo opadne.
A mě až teď dojde, na koho se to vlastně celou dobu koukám. Překvapeně ustoupím ode dveří. Couvám zpátky, jak nejtišeji to umím. Jít tam teď a vyrušit je, se zdá jako úplně nemyslitelná věc. A pak se sám pro sebe usměju. Myslím přitom na Taehyunga a na to, že dneska ho ode mě nenechám odejít dřív, než zítra ráno.
Asi to nebude jen naše skupina v branži, která bude mít nějaké to nepatřičné tajemství.