What if..?

Jungkook

Je 23:35 a já posedávám, respektive polehávám ve svém pohodlném bílém křesle. Možná už bych měl jít spát, vzhledem ke skutečnosti, že nás zítra čeká další z řady letních koncertů. A to ta pravá sezóna začne až za dva týdny. Po comebacku je to vždycky síla, člověk pomalu nemá čas ani na spánek a následkem toho je, že se mu povede usnout kdekoli se to zdá být aspoň trochu možné. Nevyjímaje krátké dřímání v zákulisí, na chodbách a každém dalším místě, kde je něco, na čem se dá sedět. Dokonce můžeme na tuto různorodou škálu možností zařadit i záchod (a to myslím vážně, samotnému se mi to jednou stalo).
Nemůžu říct, že bych se netěšil, naopak se nemůžu dočkat na opětované shledání s fanoušky. Ale ta únava je někdy neskutečná. Kdo se mi pak taky může divit, že jsem si vypěstoval závislost na kofeinu? Kdovíproč mi to připomene hyperaktivní veverku z jedné pohádky o Červené Karkulce.
Teď bych ale neměl přemýšlet o takových hloupostech, připomenu si, měl bych jít spát, vážně.
Jenže to stejně neudělám. Navíc jsem čekal návštěvu, pokud si dobře vzpomínám. Nemyslím si, že ještě přijde, ale přece jen, co když...? Možná...?
Krátce si zívnu, vytáhnu z kapsy mobil a položím si hlavu na opěrku. Zatímco se na křesle zkroutím jako had a chvíli hledám polohu, která by mi byla pohodlná (nakonec skončím s nohama přehozenýma přes opěradlo a hlavou visící vzhůru nohama) všimnu si, že mi někdo píše.
Otevřu svůj kakaotalk a zjistím, že je to Jimin.

Ahoj Kooku, omlouvám se, že píšu tak pozdě, ale viděl jsi už tu fotku?

Zmateně se na tu zprávu koukám, nerozumím jejímu obsahu ani z poloviny.

Cože? Asi ne. O čem to mluvíš?

Aha, hele, možná je to tak lepší. Zapomeň, že jsem o tom mluvil.

Nech toho a pošli mi to, hned.

To neudělám.

Ale uděláš.

Když si Jimin zprávu zobrazí, ale nějakou dobu neodpovídá, doplním:

Prosím.

Tak fajn, ale chtěl jsi to sám.

Nemůžu se zbavit svíravého pocitu v žaludku a dojmu, že se mi to, ať je to, co je to, líbit nebude, ale zároveň to musím vidět.
Trvá to ještě mučivé dvě minuty. A pak mi přijde fotka. Hned se mi nezobrazí. Rozkliknu ji a další trýznivou minutu se načítá. Dokonce se zvednu z křesla a jdu na balkón, kde je signál Wi-Fi v tomhle poměrně starém panelovém domě silnější. A pak...
Jimin měl pravdu, tohle jsem vidět nechtěl.
Upustím telefon a odkopnu ho pod stůl, jako by to byl jedovatý had. Chci ten obraz vymazat z paměti, ale dobře vím, že už se mi tam navždy vryl.
To nemůže být pravda. Ne.
Klesnu na zem a schovám tvář do dlaní. Proč...?
Uvědomím si, že jsem se začal klepat. Nikdy jsem si nemyslel, že by mi na tom vážně mohlo tolik záležet. Jen ta myšlenka mi přišla nesprávná, nechtěl jsem jí věřit. Nepřipouštěl jsem si to.
A přitom to zjevně byla celou dobu pravda.
Proč se teď cítím, jako kdyby mi někdo svíral srdce tak pevně, až hrozí, že pukne?
Mobil pod stolkem bez přestání vibruje. Vím, že je to Jimin, a já mu jen přidělávám starosti, ale jednoduše se teď nedokážu odhodlat k tomu, abych zvednul a postavil se tomu čelem. Abych připustil, že je to skutečné.
Ten obraz mi stále tančí před očima. Jak dlouho jsem se na něj díval? Tři sekundy? Nebo míň? A přesto si pamatuju každý detail.
Skoro jako bych u toho sám byl. Jako kdybych na vlastní oči sledoval, jak si ho dlaní za zátylek přitahuje k sobě a...
Prudce zatřepu hlavou. Tohle musí přestat, nezvládnu... nedokážu to snést...
Nedokážu popsat ten pocit, který mě zevnitř trhá. Není to jen žárlivost, co mě naplňuje. To, co cítím, je mnohem silnější a větší.
Taehyung a Jin... tak nemyslitelné... a přece.
Dělat si marné naděje a doufat, že je to jen nějaká pitomá fanouškovská fotomontáž, si nedovolím. Protože není. Musím se s tím smířit... ano, přesně tak. Musím to nechat být. Nechat ho jít. Můj bože, vždyť on nemá ani představu, co to se mnou dělá. Ani v nejmenším netuší, že bych teď nejraději brečel a křičel najednou, ale ani jednu z těch věcí neudělám. Bude nejlepší, když na něj zapomenu a najdu si místo toho milou a hodnou dívku. Ono to přejde... Musím tomu věřit, určitě to časem zmizí.
Doplazím se ke stěně a opřu se o ni. Chabá slova, kterým sám nevěřím, ale co jiného mi zbylo? Těžce dýchám a koukám kamsi do prázdna. Nejraději bych se vrátil o několik minut do minulosti a poslechl Jiminovu radu. Proč jen jsem takový tupec?
Frekvence bzučení se pořád zvyšuje a mně to pomalu ale jistě začíná lézt na nervy. Nejraději bych teď měl klid a byl sám. Ale Jimin si zaslouží vysvětlení. Neochotně se zvednu a vytáhnu mobil zpod stolu. Došlo mi 20 zpráv, ve kterých mě neustále zapřísahá, abych mu odpověděl, že ke mně jinak okamžitě pojede a žádá mě, ať jednám s rozvahou a hlavně si nic neudělám. A to stále chodí další.
Je milé, jak se o mě bojí, pomyslím si, ale nedokážu teď snášet jeho přítomnost. Ničí přítomnost.