Only Hope

14. díl

Párkrát se, zhluboka nadechnu a zase vydechnu. Nespouštím z něj pohled a on jej nespouští ze mě. Propaluje mě pohledem a já jen čekám, až něco řekne. Hlava se mi už o hodně zlepšila, tak jsem klidnější. Rozhodně tomu hodně pomohla ta jedna sklenička. 

„Už hned ze začátku jsem věděl, že s tebou budou kurva problémy!" vyštěkne a já sebou trhnu. Ty slova mi tak trošku také připomněly rodiče. Něco podobného mi také stále dokola říkaly. 

Ovšem, když tak nad tím přemýšlím. Tohle je přeci tábor pro problémové, tudíž by se neměli divit tomu, pokud tu někdo dělá problémy. A i také hned na začátku, musejí vědět, že ten člověk, který sem směřuje, bude dělat problémy. Tedy ovšem pokud to nebude jako v mém případě. Tím pádem se právě tady stanou problémovými. Můj názor. Myslím si, že je to docela logické.

„Vždyť je to také tábor pro problémové" zmíním to a pokrčím rameny. Pohled přesměruji mimo něj a slyším, jak se zhluboka nadechl a pomalu zase vydechl. 

„Já ti garantuji, že se odsud dostaneš jen přes moji zasranou mrtvolu!" rozhodí rukami a pěkně naštvaně si prohrábne pravou rukou vlasy, neodtrhujíc pohled z mé tváře. 

„Přes tvoji mrtvolu? No dobře" pokrčím znovu rameny a hlas si nechávám klidný a nezaujatý. Snažím se působit vyrovnaně a dávat najevo, že mě jen tak nerozhodí. 

„A to mělo být zasraně co? Nějaký tvůj posraný způsob výhružky?!" nahne se přes stůl blíže ke mně a zabodne svůj pohled do mě. Jemně přimhouřím oči a o trošičku se k němu přiblížím. Možná riskuji, ale musí vědět, že mě jen tak nezlomí a budu bojovat do posledních sil.
Viditelně zkousne čelist, ale nedává znát nějaké rozladění. 

„Ber si to, jak chceš" šeptnu blízko jeho obličeje a hned na to se od něj oddálím a opřu se o opěrátko křesla. 

„Začínáš překračovat hranice Murphy" řekne přes mírně zaťaté zuby a ihned se oddálí. Zvednu k němu zrak a teď jde vidět, že už je očividně rozladěný. „Měli bychom začít" tleskne a já sebou ihned trhnu. Na tváři se mu vytvoří malý spokojený úšklebek, evidentně kvůli tomu, že jsem sebou trhla. Střelím po něm zamračeným pohledem a on nasadí opět svoji chladnou masku a přejde ke skříňce s úmrtními listy. „Vím, že co jsi tu poprvé byla, zaujaly tě ty listiny. Tak ti teď dávám možnost si je prohlédnout" mrkne na mě, otevře skříňku, ze které vytáhne pár složek a položí na stůl blízko mě. Rukou ukáže na složky, abych do nich nahlédla. Znepokojivě se zamračím a zavrtím se na křesle. Proč chce, abych se do nich podívala? Co tak najednou a proč teď? 

Opatrně se postavím a udělám krok dopředu, abych byla blíže ke stolu. Můj pohled spočine na první složce. Váhavě ji uchopím do rukou a přisunu blíže. Na něj se nedívám, protože přesně vím, jakým pohledem mě sleduje. Nepotřebuji se o tom přesvědčit.
Když složku otevřu a prolítnu pohledem papíry, zhrozím se. Není tu jen úmrtní list. Je tu i plno dalších papírů.
Úmrtní list je hned jako první a obsahuje i všechny patřičné informace a docela mě udivuje, že je tu i razítko. Na místě jako je toto bych čekala, že úmrtí budou zatajovat apod. Tedy pokud jejich smrt nějak nepozmění. Tím myslím způsob, jakým dotyčný zemřel. Pokud tu jsou nějaké kontroly, tuším, že vše uklidí a přizpůsobí to tu tak, aby to vypadalo vážně jako, výchovný tábor, který nevykazuje nějaké větší známky násilí a prostě se jedná o věrohodný tábor, který opravdu pomáhá „problémovým" lidem. 

Tato složka obsahuje informace o jistém Thomasu Parkerovi, který tu zemřel podle data ani ne před rokem ve věku 24 let.
Ještě tak mladý. Otočím úmrtní list a vyskytne se mi pohled na jiný papír. Je tu rozsáhlí text, který jak si všímám, obsahuje, jak zemřel. Očima projíždím řádky a lapám po dechu. To není možné.
...po ukončení doby v cele č. 004, vykazoval známky psychické i fyzické slabosti. Byl odveden do cely v západním křídle pod znakem IV., kde byl uvázán ke zdi řetězem střední tloušťky. V cele byl ponechán po dobu 5 dnů s minimální stravou, kde nakonec podlehl.
Proboha. Je mi ho tak líto. Po přečtení věcí, které mu dělali, v cele č. 004 vím, že nebudu mít klidné spaní. Rozhodně ne, když vím, že se to zrovna teď může odehrávat. Také jsem se dočetla důvod toho, proč tam byl poslán. Údajně napadl jednoho z hlídačů a usadil mu pár ran. Samozřejmě by se to nemělo, ale bůh ví, co mu ten hlídač udělal, když po něm tak vyjel a navíc mě silně zaráží fakt, že pouze za tohle byl odsouzen, dá se říci k smrti. Protože bylo jen na něm, zda to vydrží až do konce nebo podlehne zraněním a totálním vyčerpáním. Bohužel podlehl.
Běhá mi mráz po zádech, a abych pravdu řekla, musela jsem párkrát rychle zamrkat, abych zahnala slzy deroucí se na povrch. Přijde mi to opravdu už moc. Tohle je jako nějaký typ krváku. Nejsou tu náhodou někde kamery a nesestřihávají z toho pak horrory?! Myslí mi proběhne horror Saw. Ovšem, vím, že to tu rozhodně nebude tak hrozné jako v tom filmu. To by bylo už daleko nad hranice všeho normálního. 

„Už si spokojená, když víš, co v těch složkách je?" vytrhne mě z přemýšlení Styles a já k němu vzhlédnu. Nejsem schopna slova, tudíž jen přikývnu. „Nemysli si, že tento tábor je nějak kurva masochistický! Nejsme zasraně mentálně narušení lidé! Ovšem trváme na tom, aby tu byl sakra pořádek a aby si všichni tady uvědomily, jak se mají do prdele chovat! Pokud to někdo nepochopí, trošku mu pomůžeme a příště si kurva rozmyslí, jestli to udělá znovu nebo ne" prskne a opět nešetří sprostými slovy. 

„Nechápu, jak vůbec můžete dovolit to, aby tu někdo zemřel na vyčerpání nebo zranění" šeptnu a zakroutím nad tím hlavou. 

„Respekt moje milá zlatá. Že nám nedělá kurva žádný problém nechat někoho na pokraji života a smrti" nahne se pro složky, které opět vrátí na své místo.

„Zdá se mi to, nebo si trošku protiřečíš?" pozvednu jedno obočí a on mě hned zpraží pohledem. 

„Řekl jsem, že kurva nejsme masochisti! To znamená, že nezabíjíme pro potěšení a nezabíjíme různými zasraně mučivými způsoby! Ale to, že někoho necháme na pokraji smrti a je to na něm, zda bude bojovat, nebo to vzdá..." odmlčí se a přistoupí k oknu, ze kterého vykoukne ven. „To je pak jiná" dodá a otočí se s úšklebkem na tváři. Zamračeně se na něj dívám a mírně kroutím hlavou. Tohle místo je neuvěřitelný. 

„Jste tady všichni sakra blázni!" zavrčím a založím si ruce na prsou.

„Pozor na pusu Murphy" odsekne a vydá se směrem ke mně. Stále stojím čelem ke stolu a on ke mně přistoupí z boku. Nijak se k němu neotáčím a stále zírám před sebe. „Je slušné, když se k někomu otočíš čelem, když k tobě kurva přijde" uchopí mě za ramena a prudce mě otočí k sobě. 

„Slušné? Tohle slovo na tomhle místě ještě existuje?" protočím očima a hned na to cítím, jak mi mezi palcem a ukazováčkem svírá bradu a nutí mě se na něj podívat. Jeho smaragdové oči se vpíjí do mých modrých a těžko z nich lze právě něco vyčíst. 

„Až moc si troufáš" zašeptá a ucítím jeho teplý dech na mé tváři. 

„Jsem tu neprávem, tak by ses neměl divit!" syknu a vytrhnu se mu. Odstoupím pár kroků od něj a jediné, čeho se dočkám, je jeho burácivý smích. meœF

NOVINKA!
Udělala jsem trailer k této story :3 najdete ho u prologu :) když tak se na něj koukněte a můžete napsat váš názor :)
Dále, pokud by někdo měl zájem o trailer, nedělalo by mi problém vám ho udělat :)
btw, v tom traileru zjistíte, že Murphy je příjmení Soph :)