Only Hope

15. díl

    Poté, co ustal jeho burácivý smích, zavolal Abigail, aby mě zavedla do chaty, jelikož na mě údajně už neměl nervy.
Když jsem odcházela z Harryho kanceláře, nezapomněla jsem ho zavraždit pohledem. On mi stejný pohled oplácel a po opuštění chaty jsem zaslechla, jak někoho vztekle křičí. Myslím si, že nikdo ho tu nemá moc v oblibě za to, jak se chová. Z části je to dobře, aby tu byl pořádek, ale z druhé strany to přehání. Každý jej raději obloukem obchází a nenavazují s ním moc očního kontaktu, jelikož by si vyslechli jeho zásobu sprostých slov a kupu nadávek. Zajímalo by mě, co způsobilo, že se chová tak jak se chová a dokonce i to, jak se dostal na tohle pekelný místo, ještě k tomu jako nejhlavnější vedoucí. Je toho tolik, kolik bych toho chtěla vědět a je dost možné, že se toho hodně nedozvím.
Právě ležím ve své chátrající chatce na té posteli, která mě jen tak tak drží a zírám do stropu. Mám takový pocit, že pokud bude pršet, bude sem kapat. Snad mi dají kyblíky, abych tu neměla louže.
Při cestě do chaty od Stylese, jsem si od Abi vyslechla několik věcí. Přesně tak jak jsem předpokládala.

„Co sis o sobě myslela?" vyjela na mě hned, když jsme se více vzdálily od Harryho chatky. „Uvědomuješ si, že kdybys tu nebyla nováček, bylo by to ještě horší?!" pokračovala a rozhodila rukama. Dívala jsem se na svoje boty a hlavou mi kolovalo několik myšlenek. Přesně jsem čekala tyto slova.
„Samozřejmě, že si to uvědomuju, ale prostě jsem nemohla jen tak nečině přihlížet!" zvedla jsem k ní zrak a ona pozvedla v údivu obočí. Poté zakroutila hlavou a povzdechla si, při čemž pokračovala v cestě.
„To, že si tu nováček tě nijak neomlouvá, ale určité pochopení mám. Ovšem už se to nesmí opakovat" zabodla do mě pohled říkající, že to myslí smrtelně vážně. Nepatrně jsem přikývla a zhluboka se nadechla. Asi to opravdu už nebudu moct udělat znovu. Vím, že by z toho teď byl ještě větší průšvih a nechci vědět, co by se mnou Styles udělal. U chatky jsme se rozloučily s tím, že mi řekla, že už tu můžu zůstat a až zítra půjdu zase na záhonky.

Moc se tam netěším. Samozřejmě, že si ráda popovídám s Niallem, i když i on bude mít pár připomínek k tomu, co jsem udělala. Nicméně to přežiju a ujistím ho, že se to nebude opakovat.
Za pár minut začnu zívat a ukáže se pěkná únava. Lehnu si na levý bok, přikryji se peřinou a pomalu začnu upadat do říše snů. 

„Soph, vzbuď se!" uslyším hlas někde z dálky. „No tak Sophie! Hni zadkem!" ozve se to po chvilce znovu a já tiše zamrmlám něco v tom smyslu, ať jsou všichni z ticha. Když mým tělem projede chlad, přinutí mě to otevřít jedno oko. Poté co zjistím, že mi na těle chybí peřina, otevřu i to druhé a posadím se. Zamrkám a promnu si oči.

„No to je dost, vstávej! Práce čeká!" ozve se vedle mě, kam hned přesměruji svůj pohled a spatřím Abi. 

„Kolik je proboha hodin?" zeptám se rozespalým hlasem a zívnu. Rukou si prohrábnu vlasy a nohy spustím z postele dolů. Když se však mé nohy ocitnou na studené podlaze, ihned si to rozmyslím a sednu si do tureckého sedu. 

„Přesně 6 hodin ráno. Už máš být půl hodiny venku!" zvýší hlas a já se na ni zamračeně podívám.
Šest hodin ráno. To je teda pěkný. Když jsem měla být už před půl hodinou venku, tak to bych normálně měla vstávat kolem 5 ráno? Tiše doufám, že tu jsou něco jako víkendy. Protože pokud ne, tak už teď vím, že to nedám. Jelikož vstávat každý den podobu X měsíců stále kolem 5 hodiny ráno je šílený. Navíc, bůh ví, v kolik budu chodívat spát a navíc evidentně úplně vyřízená z těch věcí tady. Každopádně pokud si dobře pamatuju, tak tři dny budu na záhoncích a pak dva dny jinde. Tam, kde si vyberu a já vím, že si vyberu ty skleníky samozřejmě. Snad tam bude volno, protože bych opravdu nerada dělala něco úplně jinýho, nedej bože něco fakt fyzicky náročného. No prostě snad to tu nějak zvládnu.