Trust

first year in Hogwarts/prolog

 FLASHBACK

Nervozně jsem postávala na nástupišti devět a třičtvrtě. V jedné ruce jsem držela černé koťátko, které jsem dostala jako dárek po tom, co mi přišel můj dopis o přijetí do Bradavic a v druhé ruce kufr. Sledovala jsem ty nadšené děti, které se loučily s rodiči a těšily se do školy. Jenže já se vůbec netěšila. Měla jsem strach, že tam nezapadnu, strach z toho, že tak dlouho neuvidím rodiče, prostě a jednoduše se mi tam nechtělo. Ucítila jsem jemný stisk na rameni a vzhlédla ke svému tatínkovi, který se na mě usmíval. Sklonil se, aby byl ve stejné výšce jako já a povzbudivě mi stiskl tvář.

„Nemáš se čeho bát. Věř mi. Bradavice jsou úžasné místo a určitě si to tam zamiluješ, tak jako já."

Přikývla jsem. Tatínek mi z rukou vzal kotě a dal ho do přepravky, kufry mi schoval do vlaku a poté se ke mně opět otočil.

„Buď hodná a nezapomeň psát." Poznamenala maminka a usmála se. Oba mě objali a já jim objetí pevně oplatila. Zamířila jsem k vlaku, odkud jsem jim naposledy zamávala a nastoupila. Procházela jsem vlakem a hledala kupé, do kterého bych si mohla sednout. Nakonec jsem to vzdala a zamířila do nejbližšího kupé. „Ahoj" Pozdravila jsem a pokusila se o úsměv. „Můžu si přisednout?" Blondýna s kudrnatými vlasy mi úsměv oplatila. „Jistě." Posunula se k oknu, abych si mohla sednout vedle ní. Posadila jsem se a prohlédla si zbytek mých spolusedících. Naproti mě seděl černovlasý kluk s křivými zuby, který vypadal stejně plaše, jako já a vedle něj seděla další blonďatá holka, která měla výraz ve tváři, kterým by zahnala i psa našich sousedů a ten že byl opravdu děsivý.

„Já jsem Lenka." Představila se mi kudrnovlasá holka vedle mě. „A tohle je Neville a Lucy, nevšímej si jejího výrazu, tváří se divně, ale podle mě je docela milá." Lucy se na Lenku naoko zamračila. „Lenko! Já se netvářím divně."

„Ale ano tváříš."

„Neville tvářím se podle tebe divně?"

„Ani n-ne"

„Vidíš i Neville stojí při mně."

„Protože se bojí říct ti pravdu, protože se tváříš tak, že bys mu jednu vrazila, kdyby řekl opak."

„Nebudu se s tebou hádat." Lucy se podívala na mě. „A jak se jmenuješ ty?" Začervenala jsem se. Nesnáším své jméno, pokaždé se za něj stydím, i když mi rodiče říkali, že nemám proč, protože je to jméno po mé babičce, která byla prý skvělá kouzelnice.

„Teodora," Řekla jsem se sklopeným pohledem.

„To je velice hezké jméno." Řekla Lenka.

„Myslíš?" Podívala jsem se na ni s nadějí. „Mně se moc nelíbí."

„Když se ti nelíbí, vymyslíme ti přezdívku, která se ti líbit bude." Řekla Lucy.

„Vidíš? Říkala jsem ti, že je celkem milá." Zasmála se Lenka a Lucy se na ni opět zamračila.

„Co třeba Dory?" Řekl Neville a Lucy zakroutila hlavou. „ To je jméno pro rybičku..hm... budeme ti říkat Tea. To se mi celkem líbí."

Doširoka jsem se usmála. „Tea se mi líbí."

Nakonec mě strach úplně opustil a byla jsem ráda, že jsem si našla tak rychle kamarády.

Dorazili jsme do Bradavic a na lodičkách jsme dojeli ke škole, na kterou jsem se dívala s otevřenou pusou. Byl to ten největší hrad, který jsem kdy viděla.

Po dvojcích jsme šli do společenské místnosti, kde nás měli, jak říkala paní profesorka, rozdělit do jednotlivých kolejí. Šla jsem vedle Lucy. Dívala jsem se na strop, kde se vznášely svíčky a nad nimi nebesa, která vypadala naprosto opravdově. Opět jsem dostala strach. Co když mě zařadí do koleje, ve které se mi nebude líbit? Profesorka, která nás uvítala, předstoupila s pergamenem v ruce, odkašlala si a přečetla první jméno.

„Lucy Adamsová." Lucy odhodlaně předstoupila a usadila se na stoličku. Profesorka ji na hlavu položila moudrý klobouk a v té chvíli Lucy měla snad poprvé v životě nejistý výraz v obličeji.

„Hm.. zajímavé... jsi opravdu chytrá a statečná dívka, kam tě ale poslat" Moudrý klobouk pár vteřin přemýšlel a já byla stejně nervozní jako Lucy. „Havraspár!" Havraspárští studenti začali jásat a Lucy si k nim s úsměvem přisedla.

Profesorka předčítala další jména a dav prváků postupně ubýval, dokud nepřišla řada i na mě.

„Teodora Harrisonová." Zhluboka jsem se nadechla a předstoupila k paní profesorce. Usadila jsem se na stoličku a potom jsem na hlavě ucítila tíhu moudrého klobouku. Téměř jsem nedýchala napětím.

„Jednoznačně Havraspár." Úlevou jsem vydechla. Havraspárští opět jásali a já se posadila vedle Lucy. Byla jsem ráda, že jsme ve stejné koleji.