Who Is My Father?

Pomoc od neznámého

"Haló? Prosím, ozvěte se mi." zkouším to znovu. Šoupavé zvuky a chrčící zvuk mi naháněl husinu. Ach jak jsem si oddechla když ze stínů vyšla stařenka s šedými, mastnými a na krátko ostříhanými vlasy, s pomněnkově zářícíma očima a holí o kterou se těžce a zároveň těžce opírala. "Díky Bohu. Už jsem se lekla že se do skle... chci říct domů, nedostanu živá." usměju se ale stejně trochu ustoupím. Stařena se do mě zabodne mrazivým a nenávistným pohledem. Uhnu pohledem ale vytrhne mě její hlas, který by měl být křehký a roztřesený. Při tom byl ale naopak suchý, chraplavý a hlasitý. "Nevymlouvej se mocná Polobohyně." zachrčí a já udělám krok vzad při čemž uklouznu a spadnu na záda. Vzepřu se na loktech a podívám se na stařenku. "Tvůj otec je jeden z nejmocnější. Nejmocnější. Jsi hrozba pro všechny živé tvory v naší zemi." pokračuje. Najednou vyskočí, ozve se několik mrtvolných praskání a její kůže s oblečením prasklo a stařenka najednou nevypadala tak neschopně a nevině. Měla šedivou až popelnatou kůži pokrytou puchýři. Místo nehtů drápy, místo zubů tesáky a nejhorší ze všech byla její děsivě vypadající křídla.

Než jsem se rozkoukala už mě držela pod krkem a já visela ve vzduchu lapajíc po dechu. Tak tohle je můj konec. byla to jediná věta na kterou jsem byla schopná myslet. "Ty musíš zemřít." zasyčí a já jsem přesvědčena že by mě probodla jejím drápem kdyby se za ní nezjevil mužský stín. Jakoby to Fúrie vycítila a otočila se.

Než jsem se stačila nadát a muž na tom byl zřejmě stejně, letěla jsem vší silou proti stěně. Náraz byl znenadání a velmi rychlí. Pouze praskání kostí. Nic jiného. Tedy vlastně něco ano! I přes to, že jsem měla zavřené oči jsem viděla jasné světlo zlaté barvy. Jasnější světlo být snad nemohlo.

Výkřik. Byl pronikavý a hrozivý. Věděla jsem, nebo jsem alespoň tušila že to znamená že Fúrie odešla. Alespoň jsem v to doufala. Prosím! Prosím ať je konec. Ať už je po všem. Všem bolestivém a smutném. modlím se. Bolest byla nesnesitelná a nepopsatelně intenzivní. Nepřála jsem si nikdy nic víc než teď. A to konec. Všude kolem mě byla tma a i když jsem vnímala a ne zrovna špatně, nemohla jsem se pohnout. V puse jsem cítila rezavou pachuť krve a za chvíli jsem cítila jak mi pramen krve vytekl z koutku úst přímo a zem.

Najednou jsem slyšela kroky. Byli rázné, ale svižné a blížili se ke mě s doprovodem... kopyt? Těsně u mě se kroky zastavily a bylo slyšet jenom zašustění pláště a zaškrábání koňských kopyt o zem. "Je v pořádku." slyším hlubší, ale o to více melodičtější hlas. "Ano. Ale není na tom nejlépe. Musí do táboru. Fúrie! Kdo by řekl?!" ten druhý hlas byl o něco málo jemnější, ale stejně melodický a uklidňující. "Ano. Cheiróne odnes jí tam. Už jenom že jsem tady je problém když ostatní nemohou." odpovídá ten první a já cítím jak mi někdo stírá čůrek krve z tváře. "Dobře." je odpověď Cheiróna a cítím jak mě někdo něžně a opatrně zvedá do náruče. "Hodně štěstí." slyším než ucítím prudkou a pichlavou bolest v žebrech tak intenzivní že ztratím vědomí.

Poslední co ještě vnímám je rychlí vánek kolem uší.