Recovery

14. část

Chvíli jsme jen tak leželi a nic neříkali, nebylo třeba slov. Jen jsme si užívali atmosféru. Ze zad jsem si lehla na bok a koukala jsem se na Andyho ze strany. Měl překrásný obličej. Nádherné rysy, modřejší oči než Loui a plné rty. Někdy si říkám, jestli bych si třeba našla přítele, kdybych neměla tyhle překážky. Ale já je mám....a jsem sama. Vlastně jsem s tím už celkem smířená.

 Jen si občas říkám, jaké by to bylo být zamilovaná. Nebo jaké by to bylo, kdyby o mě někdo měl zájem. Což já jsem vlastně nikdy pořádně nepocítila. Rodiče byli radši v práci, než se svoji vlastní dcerou. Jediný, kdo mi dává najevo lásku je Ati a toho si velmi cením. Nevím, co bych dělala, kdybych o něj přišla. Je jediný, komu jsem věřila. Máme mezi sebou obrovské a silné pouto a i dokáže vycítit, kdy ho potřebuju nejvíc i za tu krátkou chvíli, co je se mnou.

Bože, jsem strašná citlivka, už cítím, jak mi pomalinku lezou slzy ven. Pořád jsem koukala na Andyho tvář a jedna slza pomalu lezla ven. Zrovna v tu chvíli, kdy mi stékala po tváři se na mě ototčil. Ale nic neřekl, jen se díval. Normálně bych asi vstala, nebo se to snažila zakecat, ale teď jsem zůstala tak, jak jsem byla a jen jsme si koukali do očí. Díval se na mě stejným stylem, jako Beccy. Tak....starostlivě, ale přesto chladně. O centimetr se ke mně blíž posunul. Koukl se na mě a já poznala, že se mě ptá, jestli mi to nevadí. Jen jsem kývla.

Bylo mi divný, co Louis, podívala jsem se na něj a klidně ležel a koukal na nebe. Kromě tohohle, jsme s Andym nepřerušili oční kontakt. Leželi jsme od sebe tak na délku paže, což byla délka, do které jsem dovolila, aby se ke mně někdo přiblížil. Teď už bych cítíla nervozitu. Jediný, kdo dokázal prorazit tu bariéru byl samozřejmě Ati a Beccy. Andy se znova příblížil, ale tentokrát o něco blíž. Cítila jsem, že už je něco špatně. A znova. Pořád se posunoval dál a dál přes mou bariéru a pak se zastavil. To už se mi malinko zrychlil dech, ale on je další, kdo dokázal jít přes mojí bariéru. Nevím, jestli se můj stav lepší a nebo, jestli nejsem naivnější.

Koukali jsme se na sebe a já nevěděla, co bude dál. Ležela jsem, jako socha. Jeho ruka, co doteď podepírala jeho hlavu, se dala do pohybu. Položil ji podél svého těla a já se zaměřila na jeho tetování. Měl to jako rukáv a některé ty tetování vypadali zajímavě. Zvedl ruku a dal ji do prostřed mezi naše obličeje. Došlo mi, že se snaží zjistit, kam až ho nechám jít. Takže buď už o mé nemoci ví a nebo to jen tuší a tímhle si to chce dokázat. Začala jsem se soustředit jen na tu ruku. Nic kolem jsem nevnímala, jen Andyho a ruku, která naše obličeje oddělovala.

Posunul ji blíž a zase chvilku počkal. Dával mi čas, abych si na tu vzdálenost zvykla a pak zase pokračoval. Andyho s Louisem neznám moc dlouho, proto se divím, že jsem si oba takhle pustila k tělu. Je sice pravda, že Loui mě tehdy pomohl uklidnit, takže tím jsem si získala jeho důvěru, ale u Andyho mě to překvapuje. Jeho ruka, co ležela podél mého těla, byla ode mě asi jen na 10 centimetrů. Tady už šlo do tuhýho. Můj tep se zvýšil a začalo se mi hůř dýchat. Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo a zabraňuje mi se nadechnout.....Ne, už to prostě nejde vydržet. Najednou jsem to všechno ze sebe pustila a ucukla jsem. Andy okamžitě stáhl ruku.

To probralo i Louise a oba se na mě starostlivě koukali. Tentokrát jsem aspoň neměla záchvat. Jen jsem si schovala obličej do dlaně. Nemám ráda, když mě lidi takhle vidí, ale s tím teď nic nenadělám. ,,Nell ? Řekni nám, co se děje. Nechceme tě zbytečně vystavovat stresu. Ale musíš nám říct, co se děje." Řekl Loui a Andy jen koukal do země. Pomalu jsem vstala a jediný, co jsem jim řekla bylo:,, Řeknu vám to doma." Vstali jsme a šli k autu. Loui s Andym si něco šuškali, ale bylo mi jedno co. Jen oba pořád nechápu. K ostatním se chovají hnusně, ale ke mně ne. To už působím na ostatní tak zoufale ? Cesta mi utekla strašně rychle, ale odlila jsem se v přesný opak. Nechtěla jsem jim nic říkat. Pokaždý je to stejně bolestivé a stručně řečeno nemám ráda pak ty jejich následný reakce. Nikdy neví, co mají říct, tak se ze sebe snaží vyklopit něco rádoby podporujícího a uklidňujícího, ale nikdy to nemá ten účinek. No teď už to je jedno. Ale já se asi nikdy nepoučím ze svých chyb....