Když sem se ráno vzbudila slyšela sem mamku jak dole dělá snídani, sešla sem ze schodů do kuchyně a sedla si ke krásně prostřenému stolku.
M: Dobré ráno zlato jak si se vyspala?
L: No nic moc šla sem spát o půlnoci, ty?
M: Jakto ty sis vybalovala? Vždyť sem ti říkala, že to může počkat až přideš ze školy.
L: Dneska by se mi stejně vybalovat nechtělo....
M: Dobře to nevadí.....tady máš snídani.
L: Děkuju mami....už se moc těšim do školy
M: No jo ja bych málem zapoměla máš tam být v šest a už je třičtvrtě na šest honem!!
L: Jo už se balim!!
Pak už sem jen nechala snídani snídaní a šla sem se rychle převlékat
Oblékla sem si to co sem měla přivpravené už od včerejška růžové conversky, černé legíny, nějaké tryčko a až po kolena dlouhý šedý svetr s pandou.
Když sem se oblékla popadla sem tašku do školy kam mi mamka pro jistotu před úchylákama přibalila kapesní nožík, nasedla sem do auta a jeli sme, už sme to málem nestihli take do školi sem přišla přesně na zvonění. Po hodině byla pětiminutová přestávka a já sem se přesunula do jiné třídy co nejrychleji to jen šlo taky sem tam byla vždycky první když ale přišli do třídy tři holky, které si ke mě z neznámého důvodu sedli.
T: Ahoj já sem Tifanny, tohle je Alice a to tohle zase Michel.
L: Ahoj sem Lena.
T: Ty si emařka, protože se jako oni oblíkáš
L: Copak záleží na tom jak se někdo oblíka, že je z něj hned emo?
M: Si piš že záleží podle oblečení se pozná jakej človek je.
A: Jo Michel má pravdu měla by ses oblíkat jinak a ne jako emo..
L: Holky nevim z jakého důvodu ste za mnou přišli ale já se oblíkám podle svého stylu, jestli se vám to nelíbí omlouvat se vám za to nebudu...
T: Víš za chvíli zvoní sednem si tamhle...
Když už zazvonilo jediné na co sem o hodině myslela byli ty tři holky nevěděla sem proč si ke mně přisedli a začali mi nadávat ale bylo mi to tak nějak jedno spíš me zajímalo to že určitě za mnou nepřišli kvůli tomu aby se hádali o mém oblečení.
Pak sem si ale z tašky vytáhla svůj blog a začala sem si kreslit to co sem kreslila vždycky padlé anděli a další blbůstky. Vůbec sem školu nevnímala až do tý doby co na me začala mluvit učitelka.
U: Leno!! Leno si v pořádku vůbec nás nevnímáš.
L: c..co?
Zeptala sem se a rázem se začali všichni ze třídy smát jenom paní učitelce na tom nepřišlo nic vtipného.
Když sem byla ve škole v Sydney všichni se mi smáli kvůli mému stylu pokřikovali ať se podřežu když sem emo že se řežu kvůli tomu že dostanu pětku nebo tak něco, ale nebylo to kvůli známkám, ale kvůli nim.
V téhle situaci sem spanykařila a utekla na záchodky kousek od učebny.
U: Leno!! Kam běžíš? Stůj!! Leno?!
Než to ale dořekla byla sem už dávno pryč. Když sem se slzami v očích vyšla ze záchodků, kde byl jeden kluk co mě chytil za ruku a zeptal se mě.
M: Ty si brečela?
L: N..ne proč?
M: promiň že sem tě tak zarazil, ale proč mi lžeš?
L: Jen sem si spoměla na jednu takovou vzpomínku, když sem s mámou ješte bydlela v Sydney.
M: Ty si ze Sydney? Wow! Tam sem se vždycky chtěl podívat...jsem Mickey, ty?
L: Já sem Lena, těší mě.
M: Mohli by sme někdy zajít ven.
L: Jo ale dneska to nejde, dneska nemam čas.
M: Aha, tak to neva tak zejtra se uvidíme
L: Jo to by šlo tak ahoj.
M: Ahoj Leno.
Pak už sem šla jen na poslední hodinu.
Když sem přišla domů akorát sem si uďelala úkoly a šla do koupelny si vičisťit zuby když sem si je čistila měla sem větší a větší nutkání se pořezat.
Předemnou ležela žiletka a abych aspoň tochu své nutkání zmírnila vzala sem žiletku a řízla sem se, pak už sem se jen dívala jak z rány vytéká krev a řízla sem znovu a znovu dokud sem neměla celé ruce od krve. Poté sem už jen spadla na zem a omdlela sem.
