Podzim je u konce a první den zimy je tu. Je brzké ráno a já se ještě válím na stromě objímajíc svojí hůl.
"Jacku!" Zvolá něčí hlas.
Prudce se posadím a promnu si oči.
"Jacku!" Zopakuje hlas.
Zaostřím před sebe a uvidím Zuběnku.
"Jak to, že si tady vyspáváš, když máš dělat zimu?" Probodává mě pohledem.
"Ah, promiň, nějak jsem zaspal." Zazubím se a mrknu na ní.
Ona se na okamžik začervená, ale pak zase nahodí káravý pohled. "Tak si pospěš. Ne aby to zase dopadlo, jako minule, kdys nic nedělal a pak jsi to nestihl."
Jen přikývnu a vyletím vysoko nad stromy. Je sucho. Nikde ani jeden zelený list. Je čas to tu trochu vybílit.
Vyrazím do města. Prolétávám ulicemi jako vítr a za sebou nechávám bílou spoušť. Svou zakroucenou holí mávám sem a tam a z ní vycházejí mrazivé plameny, které dopadají na město.
Tohle miluju. Ten nenahraditelný pocit svobody a volnosti. Rozesměju se a přidám na rychlosti. Prameny mých šedobílých vlasů mi lítají kolem tváře.
Po chvilce přistanu na jedné z lamp v městském parku a koukám kolem. No, pro začátek by to stačilo. Ve sněhu je zatím jen půlka města plus les.
Zakoukám se dolů na děti. Hrají si tam s prvním sněhem, který jsem jim přinesl. Přál bych si, abych s nima mohl trávit čas. Ale to je jediný kámen úrazu.
Nemohou mě vidět. Nevěří na mě. Ale co už...zvykl jsem si.
Dám si přes hlavu svou kapuci a vyrazím zpátky ke svému zamrzlému jezeru.
-------------------
Jen tak sedím na stromě a koukám se na kmen pokrytý mojí jinovatkou. Z nudy maluju prstem do vzduchu různé obrazce. Vločka, slunce, srdce, hvězda...Ty pak, jako zázrakem, zůstanou viset ve vzduchu a vítr s nimi pohupuje a vede je bůhví kam.
Někdy si připadám hrozně osaměle. Jistě, mám Zuběnku, Santu a další, ale... někdy bych si přál, abych měl nějaké další kamarády.
"Hele, podívej!" Uslyším dívčí hlas.
Podívám se dolů a uvidím zrzavou dívku, jak ukazuje mé výtvory té druhé, blonďaté dívce. Pootevřu pusu a zakoukám se té blondýnce do tváře. Vlasy má stáhnuté do drdolu a na hlavě se jí třpytí malá, avšak nepřehlédnutelná korunka. Ona...je tak krásná.
"To je srdce!" Vydechne nadšené zrzka.
"To je krásné, kdo by tohle dokázal?" Rozzáří se blondýnka a pohladí skleněné srdce prstama v rukavici.
Sám pro sebe se usměju a slétnu dolů ze stromu. Pomalu se k nim přiblížím a nakloním hlavu.
"Elso, podívej! Tady jsou další." Vykřikne zvesela zrzka a prohlíží si létající hvězdu.
Ta, jejíž jméno je nejspíš Elsa, se rozzáří a lehce cvrnkne do malého skleněného sluníčka.
Musím se tomu zasmát. Jsou tak roztomilé. Škoda, že mě nevidí...
"Ale vážně Anno. Kdo by tohle mohl vytvořit?" Podiví se s ůžasem Elsa.
"No, vzhledem k tomu, že tys to nebyla, mohl to být...co já vím... třeba Jack Frost?" Zazubí se zrzka, teď už vím, že Anna.
"Anno, ty pořád říkáš zimě Jack Frost?" Zasměje se Elsa.
"Ne, nemyslím jako zima. Myslím jako člověk Jack Frost." Uculí se Anna.
No páni! Ony mě znají. A mluví o mě, jako o zimě. Ale nevěří...
Musím něco udělat!
"Aha..." zamyslí se Elsa. "Jak myslíš, že vyp- ááá! Kdo to hodil?" Zamračí se Elsa a sundavá si z obličeje zbytky sněhu, co jsem po ní hodil.
"Já ne." Zvedne Anna ruce.
Tomu se zasměju a opřu se o svou hůl.
"Někdo si tu s náma hraje." Rozhlídne se Elsa.
Mávnu rukou a nad hlavami se jim oběví miliony malinkých levitujících srdíček.
"Ooohh!" Vydechnou obě.
"To je krása!" Vykulí oči Anna.
Jen se usměju. "Musím jít. Uvidíme se tu zítra." Zašeptám a fouknu ty slova k nim, jako když posílám vzdušnou pusu.
Koutkem oka zaregistruju Elsin udivený pohled, z čehož soudím, že to slyšela.
Musím jít dál bílit okolí. Já přece nepřicházím se zimou...
Zima přichází se mnou.
