Druhý den ráno se probudím brzo. Vůbec jsem z toho včerejšku nemohl usnout. Ale nakonec se mi to podařilo, i když asi jen na půl hodiny.
Promnu si oči a rozhlídnu se kolem. Jsem na svým stromě u jezera.
Pomalu vstanu a slétnu dolů. Zimu jsem už udělal všude. Takže teď se budu nudit. S povzdechem vyletím nad stromy a zamířím do parku.
*Rapunzel*
Utekla jsem z domova. Už zase. Ano, už takhle utíkám půl rokem a mamá si toho ještě nevšimla. Nevěřím, že by mohla být moje máma. Ale co mám dělat? Nikam jinam jít nemůžu.
Procházím se městem. Všichni předemnou uhýbají a stoupají mi na vlasy. Achjo..někdy mě ty vlasy štvou.
Vezmu si je do náruče a rychle přejdu silnici.
Dorazím až k nedalekému parku. Tam, kde mě ten chlap chtěl unést. A tam, kde mě zachránil osobně Jack Frost. Projdu malou bránou a ocitnu se uprostřed cesty. Všude kolem rostou keře a cestu lemují malé zasněžené břízy.
Stejně to tu miluju.
Pak si ale všimnu, že na jedné z laviček sedí někdo povědomý. Pustím vlasy na zem a rozejdu se k němu.
No jasně! Je to Jack.
"A-ahoj." Zakoktám.
Jack se na mě podívá a překvapeně se usměje. "Ahoj. Co ty tady?"
"No...jdu tak náhodou kolem. Tenhle park je můj oblíbený." Řeknu trochu nervózně, přičemž si hraju s jedním pramenem mých dlouhých vlasů.
Jack se zaculí, přičemž mi poskočí srdce, a poklepe na místo vedle něho. Ochotně si vedle něho sednu.
"Víš...dneska mám narozeniny a...já bych tě chtěla vzít na jedno krásné místo. Za to, že jsi mě zachránil." Vypadne ze mě po chvilce ticha.
"To není-"
"Ale já bych ti ho chtěla ukázat." Přeruším ho. "Nikdo jiný o tom místě neví."
"Tak jo. Když máš ty narozky." Souhlasí Jack a stoupne si. "Tak mě veď."
"No problém je, že to bude vidět jen v noci." Svraštím obočí.
"To neva. Do tý doby něco vymyslíme." Mrkne na mě a vezme si do ruky sněhovou kouli...
---------------------
Do noci jsme se skvěle bavili. Vedli jsme tam legendární sněhovou bitvu. Přidaly se k nám totiž nějaké děti. Jacka ale neviděli, takže to všecko házely na mě. Slíbila jsem mu odplatu a tu jednoho dne splním.
No každopádně je už tma a já Jacka vedu skrz les až k paloučku u Velkého rybníku. Říkám tomu Velký rybník, protože nevím skutečné pojmenování.
"Kdy už tam budem?" Zeptá se Jack.
"Vydrž." Usměju se.
Po chvilce jsme konečně dorazili před mýtinku. Je oddělená od lesa takovým "vchodem" ze dvou obrovských listů. Z jiné strany na tu mýtinku není vidět, takže to působí magicky.
"Připraven?" Zeptám se nadšeně.
Jack kývne a já odkryju listy...
*Jack*
Locika odkryje listy. Vstoupím dovnitř a vydechnu údivem.
Stojím uprostřed nádherné mýtinky. Všude ve vzduchu se vznáší svítící lampiony. Je jich plná obloha. Vypadá to tak...magicky.
"To je úžasný." Rozzářím se.
"Že jo?" Usměje se locika a stoupne si vedle mě.
V tichosti pozorujeme tu nádheru před náma. Pak mě ale Locika vezme za tváře a zadívá se mi do očí.
Co to dělá? Její oči jsou jako luboký prosvícený les...
Nemůžu odolat. Prostě to nejde.
Přitáhnu si jí k sobě a políbím jí..
