Druhý den ráno jsem vstal brzo. Musím začít s vedlejším městem. Až budu hotový, půjdu zpátky k jezeru.
-------------------
Je pozdní odpoledne a já už mám po práci.
Konečně.
Letím nad starými ulicemi. Vítr mě příjemně šlehá do obličeje.
"Ááá! Pomoc!" Uslyším pod sebou.
Kouknu se dolů a vydím dívku s dlooouhými blonďatými vlasy. A k ní se přibližuje vousatej chlápek s pytlem v ruce.
Rychle k nim přilítnu a stoupnu si mezi ně. (Ano, uvědomuju si, že mě nevidí.)
Musím tomu zabránit. Nesmí se jí ani dotknout!
Napřáhnu se a udeřím ho mrazivou ranou ze své hole.
"C-co to?!" Zarazí se ten chlap.
Na nic nečekám a dám mu další ránu do břicha.
Za sebou slyším přerývavé dýchání té dívky.
"Co to má znamenat?!" Naštve se a rozeběhne se k nám.
Uchopím hůl oběma rukama a vytvořím tak mrazivý štít. Chlap se chvilku snaží protlačit dovnitř, ale nedaří se mu to. Po chvilce ho to odpálí pět metrů od nás.
"To je duch! Pomoc!" Zhrozí se a vezme nohy na ramena.
Pousměju se a otočím se k té dívce. Až teď si jí můžu pořádně prohlídnout. Její dlouhé blond vlasy jsou spletené do copu, který vede až k jejím kotníkům. Její oči jsou průsvitně zelené a její rysy v obličeji jsou hrozně jemné. Je krásná...
Vystrašeně se kouká kolem.
"Dávej na sebe pozor." Zašeptám. Sice od ní stojím čtvrt metru, ale ona mě nezaregistrovala. Samozřejmě.
Pomalu se otáčím k odchodu.
"Počkej... Kde jsi?" Rozhlíží se, teď už ne tak vystrašeně.
Se zavřenýma očima kolem sebe utvořím siluetu prašného sněhu. Vidí jen můj obrys.
"Věř na mě." Pošeptám skrz obláčky sněhu.
"Jak se jmenuješ?" Zadívá se na mou siluetu.
Do vzduchu napíšu moje jméno.
*Rapunzel*
Jack Frost
Přečtu si nápis levitující ve vzduchu. Jack Frost? Už jsem o něm slyšela. Rodiče mi o něm vyprávěli.Prý s ním přichází zima.
Můze tohle být on? Nikdy jsem na něj nevěřila, ale...
Zavřu oči a vyslovím v duchu:
Věřím na Jacka Frosta. Věřím na něj celým svým srdcem. Dovol mi ho vidět.
Otevřu oči a z pouhé siluety se najednou stal chlapec v plných barvách. Celýho si ho prohlídnu.
Má šedobílé rozcuchané vlasy, které mu dokonale ladí s jeho, skoro až bílou, kůží. Na sobě má hnědé kalhoty, modrou, trochu zasněženou, mikinu a v ruce svírá zakroucenou hůl, o které jsem slyšela z vyprávění. Ale co je na něm to nejůžasnější, jsou oči. Ledově oceánové oči, které se na mě s mírným ůsměvem upínají.
Je přesně takový, jak jsem si ho představovala.
*Jack*
Chvilku skrz mě jen tak vykuleně kouká a já se podívám za sebe, abych se podíval, na co tak kouká. Ale nic tam nebylo.
Otočím se zpátky k ní.
"Ty...mě vidíš?" Zeptám se opatrně.
Jen přikývne.
"To není možný! Ona mě vidí!" Začnu chodit sem a tam a ona mě jen s úsměvem sleduje.
"Já jsem Locika." Zaculí se.
"Moc rád tě poznávám! Opravdu rád!" Usměju se od ucha k uchu.
Pořád tomu nemůžu uvěřit. Ona mě opravdu vidí!
"Um.. děkuju za záchranu." Koukne se do země.
Její růžové šaty se zavlní, jak se zhoupla na chodidlech. Až teď si všimnu, že je bosa.
"To nic nebylo." Podrbu se ve vlasech.
Najednou přiskočí ke mě a pevně mě obejme. Trochu mě to zarazilo, ale opětuju obětí. Omotám své ruce kolem jejího úzkého pasu.
Tak takový je to pocit. Pocit blízkosti toho druhého. Pocit tepla, které z něj vyzařuje.
Pocit viditelnosti..
Locika se odtáhne a lehce se usměje. Taky se na ní usměju.
"Musím jít. Ještě se uvidíme." Zamumlám a vykouzlím v ruce ledovou květinu.
Podám jí Locice a ona jí s úžasem přijme.
Vyletím nad ulice a zamířím k jezeru.
