Sedím na zemi, uprostřed prázdného pokoje, v ruce šálek plný čaje a v obličeji náznak pochybností. Koutkem oka zavadím o zlaté hodinky na svojí levé ruce.
Skoro půlnoc.
Všechny věci mám sbalené, nábytek a pár dalších nezbytností mám již v novém domově. Ano je tomu už tak, zítra odlétm a opuštím všechno co je mi tak známé. Když dopiju, mrštím hrnek o holou protější stěnu, s uspokojujícím zvukem mlaske o zeď. Nový majitelé jistě drobný nepořádek oželí, možná si ho dokonce slepí, a nebo mi uberou z peněz, které mi za dům řádně zaplatili, ale co když se tak naštvou, že mi dům rovnou vrátí. Neměla bych to ještě uklidit ? ale ne, samozřejmě že ne,...s ještě hloupějšíma myšlenkama usínám. Zdá se mi o velkém, odporném růžovém hrnku od tety Běty s rozšklebenými ústy, ze kterých vysí provázky od různých čajů, připadají mi jako neposedné myší ocásky...
Ráno po své hygienické rutině naposledy proběhnu celý dům. Do jedné ruky uchopím kufřík do druhé popadnu mobil a svým rozvážným pomalým krokem se vydám k čekajícímu taxíku. Celá cesta je nadmíru otravná, jelikož neodbytný řidič s chlýpným výrazem pořád něco mele.
Už před letištěm na mě dolehla nechuť být mezi lidmi. Za poslední měsíc jsem si zvykla být sama.
Proto mi říkají Omega.
