Londýn. Nejvíc depresívní, ale zároveň nejkrásnější místo na Zemi. Tak tady bydlím. Klišé co? Já vím.
Nastoupila jsem do metra a vlak se rozjel směrem, kam jsem zrovna potřebovala. Big Ben. Ne, že bych jela zrovna na Big Ben, to ne. Prostě jedu do Starbucksu.
Metro prudce zastavilo až jsem skoro spadla a ozval se mně známí nudný hlas, aby dal znamení zastávky. 'Mojí' zastávky.
Vystoupila jsem a rozešla jsem se na ulici. Předemnou se tyčila vysoká věž s hodinami a kousek za ní malá kavárnička.
"Dobrý den, jedno karamelový latté sebou, prosím." Usmála jsem se na prodavačku a ona mi podala mojí kávu. Zaplatila jsem a odešla s tím, že si jdu sednout ven na lavičku, do parku.
Vyšla jsem ven a pohlédla na matně černé Bentley, které stálo před kavárnou a se stálým ohromením nad tou krásou jsem pomalu scházela schody. Potom naráz a zatmění před očima. Spadla jsem přímo na schody, naštěstí jsem si na ně jen sednula. "Ježiš promiň, vůbec jsem tě neviděl!"
To bylo poprvé co jsem ho viděla...zářivě modré oči, hnědé vlasy. Tak dvacet pět let?
"Moje chyba." Zvedla jsem se a dala se opět do kroku, teď už s prázdným kelímkem od kafe. Na neštěstí jsem to kafe měla na svém triku. Naštěstí je to triko černé a teď už i mokré a lepkavé. To se vsákne. Zamknul Bentley dálkovým klíčem. Uhm...to je jeho auto? Tak jsem se dost ztrapnila, že do něj vrazím, protože jsem se nechala ohromit jeho autem. Ahoj, vrazila jsem do tebe, protože máš boží auto. Jo, abych nezapomněla, jsi neuvěřitelně sexy.
"Počkej." Chytil mě za ruku a já se prudce otočila. "Koupím ti nové kafe, jako omluvu." Usmál se. "Umm...do-dobře." Zase koktám?! To je děsný. Má tak nádherné oči.
Notak! Je na tebe moc starý a určitě někoho má.
To jistě s tak úchvatným autem. Ježiš, na co tu myslím?! Lze podotknout, že mě stále držel za ruku. Měl jí oproti mně větší, což působilo děsně roztomile. Musel si všimnout, že pozoruji naše ruce, protože jí pustil a nervózně se narovnal. "Jdeme?" Ukázal na dveře a dal se do kroku a já za ním.
"Jaký si měla?" Usmál se a ukázal na menu nad pokladnou. "Karamelové latté." Řekla jsem pomalu a hlas se mi lehce třásl kvůli mojí nervozitě. No co? Pětadvacetiletý kluk. Okay, pětadvacetiletý chlap mě srazil na schodech, nutno podotknout, že to byla moje chyba, protože jsem se nechala unést dokonalým autem, značky Bentley. Jeho autem, abych upřesnila a teď s ním jsem v kavárně s mokrým tričkem a on mi kupuje nové moje drahocenné karamelové latté.
"Uhm...tady máš." Podal mi opatrně latté. Asi se bál, že mi ho vylije. "Děkuji." Řekla jsem aniž bych se na něj podívala. Přišlo mi to blbý tak jsem zvedla oči a usmála se. Potom jsem mu do ruky vtiskla čtyři libry a usmála jsem se. "Ne počkej to ne. Přece to byla moje chyba." Vracel mi moje peníze, ale já se zamračila.
"Byla to moje chyba, protože..." v půlce věty jsem se zastavila a přemýšlela co mu řeknu.
"Protože?" Nadzvedl obočí. "Protože...jsem se nechala...unést tvým autem." Pohled jsem měla k zemi a zčervenala jsem. Zasmál se.
"Ty myslíš Bentley?" Usmál se a já přikývla. "Děkuju." Usmál se a já nadzvedla obočí a zasmála se.
"Tak to, abych tě svezl domů." Chytil mě za ruku a táhl mě ven. S údivem jsem sledovala jak mě táhne k jeho auto. "Dobře, ale pusť mě prosím." Pustil mou ruku a já šla za ním. Sedla jsem si na místo spolujezdce a usmála jsem se. Zevnitř to vypadalo ještě lépe než zvenku. Nadiktovala jsem mu adresu a on vyjel k našemu domu za centrem Londýna. Jeli jsme asi dvacet minut dokud nezastavil před mým domem. "Tak ahoj...a děkuju za kafe a za odvoz." Vystoupila jsem z auta a naposled se na něj podívala. "Nemáš zač a měj se." Usmála jsem se a on se rozjel zpátky a pomalu mi mizely před očima.
Guys♥ tak co? líbí? Prosím komentuje ať vím jestli to má vůbec cenu:) díky za všechno♥♡*-*
