Přišla jsem domů. S mokrým trikem a plným kafem. Výborně. Otevřela jsem dveře a sundala své boty.
"Kde jsi byla? A proč máš mokré triko?" Sypala na mě máma už od dveří. "Byla jsem ve Starbucks a polila se kafem." Řekla jsem a napila se s kelímku.
"Vždyť máš to kafe plný!" Přeměřila si mě máma pohledem a založila si ruce v bok. Tak teď mysli.
"Narazila jsem do...postarší paní...a ona byla tak hodná, že mi koupila nové kafe." Řekla jsem a v duchu si zatleskala. To by mohlo vyjít. "Aha." Řekla máma já konečně mohla zamířit do svého pokoje.
Svlékla jsem ze sebe mokré tričko a začala ve skříni hledat suché. "Tak do koho si narazila?" Sedla si na postel moje sestra a prohlížela si časopis, co jsem tam měla.
"Jak jsem řekla. Nějaká paní." Usmála jsem se a přetáhla si přes hlavu čisté tričko. "To ti nežeru. Pochybuju, že by nějaká stará bába, jak říkáš byla ve Starbucks a co víc? Že by ti koupila kafe! Máma možná na detaily nemyslí, ale já ano." Řekla a já jí s podzvednutým obočím věnovala jeden svůj pohled.
"Tak kdo to byl?" Řekla a já si sedla vedle ní a mlčela. Neměla jsem v plánu odpovídat. "Červenáš se!" Zasmála se. "Lily přestaň!" Začala jsem se smát. "Tak povídej." Položila časopis a čekala co řeknu.
"Má krásné modré oči a nádherný úsměv. Má světlé vlasy a je vysoký. Asi 185 cm. Nevím jak se jmenuje. Má dost pěkný auto, Bentley. Vlastně kvůli tomu jsem do něj narazila. Potom mi koupil nový kafe a potom mě odvezl domů." Dopověděla jsem a usmála se nad tou vzpomínkou.
"Počkej. Auto? Kolik mu je?" Podzvedla obočí a já se zamyslela. "To je právě ten problém. Nevím, ale dvacet pět mu bude určitě."
"Aha...Na věku nezáleží. Věk je jen číslo." Řekla a usmála se.
To bylo poprvé, co jsem ty slova slyšela. Jak směšné. Tenkrát jsem tomu ještě věřila...Věřila jsem smětce lží. Žila jsem ve smětce lží.
