Giver

1. Kapitola- Letter

Btw- berte to trošku s nadhledem, přece je to jenom výplod 14 leté holky a její schpnosti se budou vyvíjet až za pár kapitol :D love you guys <3

„Život je nemoc a smrt začíná narozením. Každé vydechnutí a každý tep srdce je zároveň tak trochu umíráním - malým krůčkem ke konci." 

  Všechno o co jsem se kdy snažila, bylo vypadat a být normální. Nutno přiznat, že se mi to nikdy pořádně nepovedlo. Ve škole jsem byla vždy ''ta s leukémií''. Té přezdívky se už nezbavím a bude mě provázet celý život ruku v ruce s mými bolestnými vzpomínkami.

 Rodiče se dost snažili. Chtěli, abych se cítila jako dřív, než jsem onemocněla. Jenže čas se nedá vrátit a vzpomínky vymazat. Už nikdy nebudu to malé bezstarostné dítě. A rodiče to ví, jen se snaží mi to nepřipomínat a zapomenout na to. Ale to se nedá.

  ,,Laylo, máš tu dopis.'' zavolala na mě mamka z kuchyně a já s nuceným a otráveným povzdechem musela vstát z vyhřáté postele a sešlapat dolů pár schodů.

 ,,Ukaž.'' vytrhla jsem ji dopis určený mě z ruky, poděkovala a šla zpět do postele. V posteli jsem se opřela o stěnu za mnou a mnoho polštářků. S hlubokým nádechem jsem roztrhla obálku a vytáhla popsaný papír od Medical Clinic Proffesional.

 Pokud právě čtete tento dopis, nejspíš jste přetrpěli chemoterapie! Gratulujeme!
Naše společnost pořádá poprvé bál dárců kostní dřeně. Zváni jsou nemocní a jejich rodina i dárci. Pokud budou obě strany souhlasit, můžou se na místě setkat. Akce se koná 30. Srpna 2015 v Kalifornii, v sále středoškolské školy. Budeme rádi za každou účast.
S pozdravem Medical Clinic Proffesional.

 ,,Oh bože, proč já.'' zašeptala jsem a podívala se ke stropu. Stejnou otázku jsem si kladla v nemocničním lůžku, když jsem utekla hrobníkovi z lopaty.

 Papír jsem hodila vedle sebe, posunula se dolů, dala si ruky pod hlavu a zavřela oči. Vydechla jsem nosem vzduch, který jsem zadržovala od začátku první věty. Nikam na bál nechci. Rok jsem se na nejhorší období snažila zapomenout. Rozhodně nechci jít někam, kde se to bude řešit znovu a ještě víc se nechci setkat s mým dárcem.

 Nechci mu děkovat za to, že mi v podstatě zachránil život, i když to tak bylo. Nechci, aby mě litoval. A už vůbec nechci, abych mu měla být za něco vděčná. V hlouby duše ovšem mu vděčná jsem. Jen si to nejsem schopná přiznat.

 Špatně se mi vyznávají city. Zapomněla jsem to, po těch několika probrečených nocích strávených v nemocnici. Je vůbec možné, aby někdo zapomněl, jak milovat?

AN: rozhodla jsem se přidat první kapitolu! Doufám, že vás nezklame♥
All the love my lovers💟