Giver

2. Kapitola-Dress? Please no!

„Lásku, vlídnost a bratrský soucit potřebuje nemocný někdy více než všechny léky."

,,Ale mami, já tam nechci." námítla jsem, jak jen jsem mohla, abych nemusela na tu akci.

,,Zlatíčko, je to skvělá příležitost."

,,Jo? A v čem? Že si zase budu připadat méňe cenná? Bezmocná? Oslabená?" začala jsem útočit.

,,Dobře víš, že tak to není. S tatínkem tě milujeme s chceme pro tebe jenom to nejlepší. Bylo by vhodné, kdyby jsi tam šla. Konečně by ti to mohlo po těch čtyřech letech pomoct." sedla si mamka ke mě na postel a soucitně se na mě podívala.

Když se dozvěděla o dopisu, byla nadšená. Obvolala celou rodinu, jen aby přijeli na ten podělanej bál. Jak by mi to mohlo pomoct? Akorát budu vzpomínat.

,,Já tam jít nechci."

,,Prosím, udělej to pro mě." podívala se na mě jejíma velkýma očima a promlouvala do mě. Kdyby ji neznala, myslela bych si, že mě hypnotizuje. Měla jsem pocit, že mi vidí až do hlavy a přemlouvá mé ovládací centrum tváře, aby vyslovilo "ano", které nakonec vyslovilo.

Po mé uspokojující odpovědi mamka odešla. Mamka čeká, že se tam budu chovat jako vychovaná hodná holčička. Nebudu se přetvařovat a dělat, že se tam cítím dobře. Protože nebudu.

O osm dní později

,,Tyhle ne." zamítla jsem asi desátý návr šatů. Jsou tři odpoledne a ve středoškolské tělocvičně máme být na šest, ale podle mamky, nemáme moc času.

,,Tak si vyber sama. Já to vzdávám." rozhodila matka rukama do vzduchu a odešla z pokoje. Konečně klid. Od rána vybíráme správné šaty, boty a to, jak se nalíčím. Já bych tam raději šla v tričku, džínech, teniskách a nenamalovaná. A v tom lepším případě bych tam nešla vůbec.

Povzdechla jsem si, vytáhla zbylé šaty ze skříně a postupně si je před zrcadlem dávala před sebe a přemýšlela, jestli jsou vhodné. Když jsem byla u posledního modelu, věděla jsem, že tyto si vezmu. Byly bez ramínek, celé černé. Rodičům asi bude vadit, že odhalují příliš moc, což se mě nezdá.

Všechny šaty poschovávám a nechám na posteli jenom ty, které si budu oblékat. Vejdu do koupelny, kde ze sebe svleču oblečení a vlezu do sprchy. Pustím si teplou vodu, namydlím si tělo jahodovým sprchovým gelem a na hlavu nanesu šampon na podporu růstu vlasů, který voní po vanilce. Chvíli si užívám pocit dopadající vody na mé tělo, než ze sebe všechno smyji a chmátnu po ručníku.

Jenom v ručníku omotaném kolem mého chudého těla a turbanu kolem vlasů vyjdu z koupelny a sednu si k toaletnímu stolku (říká se tak tomu, kde mají děvčata šminky atd.., ne?:DD) a zapojím fén, kterým si začnu vlasy sušit. Mezitím, co se fénuju si zpívám a kontroluji hodiny.

Po důkladném vyfénovaní si vlasy rozčešu a sepnu skřipcem, aby mi při malování nevadil. Nemám moc praxe v malování a tak se to vždy snažím zjednodušit. S čímž ovšem není spokojená matka.

Lehký make-up, obočí, korektor, tvářenka, rtěnka a řasenka. Vlasy uvolním ze skřipce a ladně s něma pohodím. Našpulím pusu do zrcadla, nasadím svůdný výraz a zamrkám řasami.

,,Tak co kočko? Sbalíš někoho na tom bále ubožáků jako ty?'' povytáhnu obočí. Teď se chovám jako nějaká nafintěná fiflena od nás ze školy. Přestanu s tímhle divadlem, pokroutím hlavou a sama sobě se zasměju.

Ještě než se obleču, jemně si nakulmuju vlasy. Potom se konečně nasoukám do těch šatů a doladím boty. Černou kabelku na dlouhém ramínku si nasadím na pravé rameno a dovnitř dám mobil, kapesníčky a lesk. Podle mamky ''nezbytnosti každé teenagerky'', podle mě  jenom zbytečná zátěž.

,,Lay, už si?'' nakoukl do pokoje táta zatímco jsem se prohlížela v zrcadle. Už vím, proč nemám ráda šaty. Nikdy jsem neměla.

,,Uhm jo. Myslíš, že to ujde?'' otočila jsem se na něj a vyšla z pokoje. Potom jsme s taťko ušli do obýváku, kde na nás čekala nedočkavě mamka.

,,Sluší ti to.'' usmál se táta.

,,No konečně.'' ulevila si mamka když jsme sešli schody, chytla nás oba za ruku a táhla k autu. Nechápu kam spěchá, podle hodin máme nejmíň půl hodinu.

,,Kam spěcháš?'' zeptal se táta, ale nic nenamítal a sedl si na místo řidiče.

,,Nechci tam být poslední,'' odpověděla a musela otočit hlavu, aby se na mě podívala, protože jsem seděla vzadu. ,,A ty máš na sobě toto? Na bál?!''

,,No a? Buď ráda, že tam vůbec jdu.''

,,Vypadáš jak-'' nestihla doříct větu.

,,Princezna!'' rychle doplnil taťka než by mamka vypustila něco, co by se nikomu nelíbilo. Povzdechla jsem si. Matky nikdy nepochopí dnešní módu. Moje by na mě cpala jenom samé zženštilé saka nebo přeslazené šaty, že bych vypadala jako cukrová vata.

Znuděně jsem si opřela hlavu o okýnko a utrápeně si povzdechla. Ještě ani nejsem tam a já už jsem unuděná k smrti, ke které jsem před pár lety neměla daleko. Dodnes jsem tím poznamenaná, ale rodiče si myslím, že se toho dá zbavit.

Nedá...

AN: Honeys!

Jak se máte? Já docela špatně, protože vážně školu nemám ráda. A jak vy jste na tom se vztahem ke své škole?

Doufám, že se vám část líbí <3 Jinak omlouvám se, kdyby to bylo chvilku ze začátku zmatené (Lay má divné pocity víte), ale píše to 14 leté děcko (ano to jsou teda výmluvy, tleskám) :DDD

All the love my lovers ♥