Smutný život

1. část - Uječená sestra

Moje uječená sestra. Ach ta moje uječená sestra, ani neví co se může stát.
"Áaaaaa! Nech mě být!" Zase moje sestra Sindy. A to jsem ji nic neudělala?! Nebo jo? Skloním se k ní a řeknu tiše a naštvaně zároveň:
"Buď sticha! Chceš snad naštvat rodiče?!" ale ona ječí dál, to nevypadá dobře...
Zachvíli uslyším dupání a prudké otevření dveří.
Táta.
Dá se mu tak říkat? Otec, jo to je lepší.
Přiběhne, červenej v obličeji, ruce v pěst a mě ztuhne krev.
"Co tady ječíte?! Cos jí zase udělala?!"
Sindy řekne:
"Ona mě bouchla a nechce mě nechat si s nimi hrát!" ne, prosím ne.
"Tys jí bouchla?!!!! A proč si s váma jako nemůže hrát?!--"
"To bylo nechtěně, my jsme hráli, a já ji pořád říkala, počkej dphraju jedno kolo ale ona se nám tady furt pletla a brala nám míček!" rychle vyhrknu, mezitím slyším od Sindy něco jako lhářko, a to není pravda. Ach Sindy, kdyby si jen nekřičela a neotravovala.... Mladší bratranci to jen pozorují s vyděšenýma očima.
"Elo, Sindy. Okamžitě nahoru." s tím někam šel a já rychle vkouzla do domu. Už jsem měla nakrajíčku. Ne. Nesmím brečet. Jdu po schodech, nevím proč, ale připadalo mi to lepší jít na společnou terasu. Ne k nám nahoru do našeho patra, ale nahoru na terasu. Tam jsem si sedla a vzala s nervózníma a klepajícíma rukama nějaký nesmyslný časopis. První strana. Něco o politicích. Ze shora slyším, kde je Ela? Už už chci odpovědět, že jdu, že jsem si šla pro něco na terasu. Ale vím, že je pozdě. Otec mě hledá po baráku. Uvízne mi dech a nejsem schopná slova. Mohla bych se schovat, ale to mě v tu chvíli samozřejmně nenapadlo. Kroky. Blížící se. Ne.
Je tady. Koukne se na mě. Hodně naštvaně. Můj otec je mimochodem hodně agresivní člověk, to mám asi po něm. Snažím se udržet chladnou hlavu. Nejde to, před očima se mi zamlží.
"Řekl jsem ti abys šla nahoru!" zakřičí, asi bych měla něco říct..
"J-já, jsem ne-nevěděla, že musíme jít nahoru k-k nám." vykoktám.
"Když ti řeknu (dá důraz na ř, slovo na mě vyplivne), že máš jít nahoru, tak máš jít nahoru, debile!" vyplivne. Vím to. Už se napřahuje a já se schoulím do klubíčka a schovám si rukama obličej aby mi na něj nepřišly rány.
"Budeš mě poslouchat, když ti něco řeknu!" bije mě dál a já vzlykám a v duchu křičím o pomoc! Modlím se aby někdo přišel a zastavil to ale nic se neděje... Nic. Rány zachvíli zůstanou a On vyplivne:
"Vstávej! A pojď nahoru!" vzlykám a nechám se prostoupit bolestí. Třeba mi bolest pomůže. Když odchází, uslyším pár nadávek, utírám slzy a jdu nahoru, do našeho patra, rovnou do problému. Jedna strana mi říká: nechoď tam! Nechoď tam! Uteč! a ta druhá: jestli tam nepůjdeš, naděláš si víc problému, radši tam běž.
Takže jdu, první pohled mi sklouzne na naštvanou maminku. Jak já jí mám ráda. I když mi nerozumí. I když mi nepomůže. Tak jí moc miluji. Je to přece maminka... Ale s Ním je to jiné.
Vím, že se schyluje k hádce..

Ahojte, tohle je další příběh, tak jestli si to někdo přečte, dejte mi vědět jestli mám pokračovat. Díky :)