I'm only human (czech translation)

Prolog

"Zasraný gay zpěvák!"
"Vrať se do Kanady a zhnij, ty zkurvený retarde!"
Zabouchl jsem dveře hotelového pokoje, stejně jako mnoho dalších vět do mé mysli. To vše jsem slyšel jen za asi pohé 3 dny koncertování tady v Anglii. Vždycky jsem nenáviděl paparazzi. Vždy budu. Nemyslím si, že je tady něco -nebo někdo- kdo by to mohl změnit.
Chytil jsem čepici z místa kde pevně odpočívala kolem mé hlavy (jako kdyby sněžilo) a hodil ji prudce na zem. Několikrát jsem do ní kopl, tak tvrdě, jak jen to šlo a to skončilo letěním přes místnost sakra kdo ví kde.
Nevrle jsem klopýtal přes chodbu a zastavil se u malého orámovaného zrcadla. Díval jsem sa na svůj nešťastný výraz očí. Mé tváře byli červené z chladného počasí a vlasy zničené z toho, jak jsem odhodil čepici.
Jen jsem na svůj odraz v zrcadle prostě zíral. Měl jsem to být já. Měl to být člověk, kterého jsem viděl. Ale nebyl jsem to já. Byl to cizinec. Monstrum.
Vím, že mě moji fanoušci brání v každém konfliktu kdy se setkám s paparazzi. Ale tato malá hra, kterou hrajeme se děje několik měsíců, je mi z toho špatně. Kdybych měl povolení, koupil bych si krásnou, starou pistol a zastřelil každého reportéra.
"Justin!" mužský hlas křičel před hotelem. Párkrát jsem zamrkal a malými kroky došel k oknu, ke kterému jsem přitiskl nos. Mé oči si prohlíželi velký dav, který se shromáždil před hotelem. Lidé skandovali nenávistné věci, všichni na mě zírali, když si mě všimli. Křičeli urážky jeden přes druhého, někteří z nich tleskali nad tím co jiní řekli.
"Nemůžeš zpívat!"
"Chudák bílá svině.."
"Ey Justin, jsi kurva chyba."
"Jdi k čertu, teplouši!"
Zavřel jsem oči a otočil se zády k oknu, nemohl jsem dýchat. Promnul jsem si oči a okamžitě jsem cítil můj obličej vlhký.
Slzy? Proléval jsem slzy nad těmi bezcitnými nulami? Možná to je proto, že jsem jim konečně začínal věřit. Konečně jsem začínal vidět, že jsem bezcenný a že mě už nikdo nechce. Všichni moji fanoušci ze mě budou unavení, tak i tak, ne?
Nechci už tenhle život žít. Nemůžu.

"Přestaň."
Rychle jsem otevřel oči a okamžitě jsem si všiml Scootera, jak stojí přede mnou.

"Přestat s čím?" vzlykl jsem, hlas se mi trochu třásl.

"Vím, že máš teď negativní myšlenky, chlapče. Nemůžeš si užívat života, pokud vše na, co myslíš, je, jak moc nenávidíš situaci, ve které jsi," vysvětloval, konějšivě mě poplácal po rameni. "Nedovol jim se k tobě dostat."

"Nejsem!" odsekl jsem a dal jeho ruku pryč. Scooterův obličej popadl a díval se na mě v šoku.
"Proč jsi najednou tak naštvaný?"
"Protože nenávidím svůj život, okay? To je ten důvod proč," zavčel jsem.
"Ne, Justine. Neříkej to."

"Smím říkat to, co je pravda, Scooter." zamumla jsem.
"Nemusíš nenávidět svůj život, nenáviď jen paparazzi. Mám to. Je to zcela pochopitelné. Mysli na tvé fanoušky, co předpokládáš, že si budou myslet?"
Zpočátku jsem mu neodpověděl. Miliony myšlenek mi běhaly hlavou, díval jsem se Scooterovi zpříma do očí a řekl jsem první věc, která mě napadla.
"Začínám si myslet, že.. Možná, že to za to nestojí..," řekl jsem.
"Co za to nestojí?" zeptal se. Slyšel jsem v jeho hlase, že ví přesně o čem jsem mluvil. Měl jen strach, že mě slyšel správně.

"Sláva. Peníze. Holky. Udělá tě to bláznivým," odpověděl jsem, jako bych opakoval sám sebe. Není divu, že tato slova jsou v mé písni Yellow Raincoat.

"Víš, že to není to na, co myslíš," řekl Scooter, poněkud přísně.

"Čert to vem, Scooter, nechci s tím už nic mít společného," povzdechl jsem si a zhroutil se na nejbližší židli, kterou jsem našel.
"Jen se tě snaží dostat dolů, Justine. Nedávej jim to, co chtějí!"
"Ale jak dlouho to musím vydržet? Je mi z toho špatně! Moji fanoušci jsou z toho taky špatní. Proč nemohou prostě přestat?" zakřičel jsem.
V místnosti se rozhostilo ticho a jediné, co jsem slyšel, byly hodiny, které vydávali tikot. Scooter na mě zíral, zatímco o něčem hluboce přemýšlel.
"Kdy můžeme odejít?" řekl jsem,tentokrát trochu klidněji. Cokoli abych změnil téma.

"Zítra. Sbal si kufry, dobře? Další zastávka je Kalifornie a tam si dáme malou pauzu," mluvil nezvykle tiše.

"Konečně..," vstal jsem ze židle "pauza teď bodne."
Bez dalšího slova jsem tam nechal Scootera stát a šel do kuchyně. Vztekle jsem otevřel ledničku a vyndal jsem jedno z mnoha piv, které byli uvnitř. Slyšel jsem Scooterovi kroky následovat mě, když jsem se snažil víčko otevřit.
"Justine!" zařval, běžel ke mě a tlačil mě od láhve pryč. "Co si sakra myslíš?!"
"Myslím, že potřebuju něco, abych se dostal pryč od toho všeho!" zařval jsem.

"Alkohol není odpověď! A nikdy nebude, rozumíš mi?" řekl přísně, ohlédl se zpátky na lednici, aby zjistil jestlli tam mám uložené ještě nějaké piva, samozřejmě, že jsem měl.
Zamumlal několiv slov při zabavování několika posledních láhví. Byl jsem unavený z toho sledovat, co dělá, tak jsem se rozhodl opustit kuchyni neboli celý hotelový pokoj. Potřeboval jsem na vzduch. Možná i přestávku před skutečnou přestávkou.

Šel jsem hotelovou halou, nedával jsem pozor kam jdu, dokud jsem do někoho nenarazil. Okamžitě jsem uslyšel dívčí křik, zatímco její tělo narazilo na tvrdou zem pod námi spolu s ještě nečím.

Podíval jsem se na dívku, která mohla být v mém věku. "Je mi to moc líto," omlouval jsem se, když jsem jí nabízel svou ruku. Vůně kávy se mi dostala do nosu a uviděl jsem její mokré šaty. Pohlédl jsem na podlahu vedle ní a všiml si rozbitého šálku kávy roztříštěného po zemi, následovaného tekutinou a jejího ramene, které trochu krvácelo.
Skvělý.

"To je v pořádku," řekla a slzy se jí tvořili v očích z poranění, které má.

"O můj bože.. Nechtěl jsem, aby se to stalo. Měl jsem se dívat kam jdu," začal jsem vykřikovat dál a dál o tom, jak moc se omlouvám, ale zastavila mě.

"Ne, je to moje vina. Měla jsem se dívat. Plus jsem opravdu nemotorná tak i tak," pokrčila rameny, když se s pomocí mé ruky zvedala.

"Všude na tebe jsem rozlil kávu. Není ti horko?" zeptal jsem se ustaraně.

"Jo," zasmála se. "Pálí to.. Hodně."

V úžasu jsem zíral na dívku před sebou. Necítí žádnou bolest? Vidím ji v očích slzy, ale nevypadá, že by chtěla zrovna plakat. Upřeně jsem se na ní podíval a všiml si jejich neuvěřitelně nádherných očí. Byli smaragdově zelené, jedna z nějkrásnějších věcí, jakou jsem kdy spatřil. Její tmavé, tajemné černé vlasy byly ohromující a to i v případě, že byly smáčené kávou.
Obdivoval jsem její rysy, a mohl jsem cítit, jak i ona obdivuje moje. Což samozřejmě vyústilo v její křik.

"Ach.. Můj.. Bože! Ty jsi Justin Bieber?!" vyjekla, ale okamžitě se uklidnila. "Promiň, promiň, obvykle takhle nevyšiluji, ale.. Ty jsi můj idol," vysvětlila.

"Opravdu?" lehce jsem se usmál. Poprvé, po dlouhé době jsem se upřímně usmál.

"Tebe a tvoji práci miluju. Pomohlo mi to dostat se přes těžké chvíle a nemůžu uvěřit, že ti můžu za to všechno poděkovat osobně" usmívala se, tak moc, že jsem začínal mít trochu strach jestli jí to nebolí. Jenže ouha, vypadala dost šťastne.

"Děkuji, umm.. Omlouvám se, jak se jmenuješ?" zeptal jsem se.

"Jacquelyn, ale všichni mi říkají Jackie," usmála se.

"Těší mě, Jackie," zašklebil jsem se, chtěl ji obejmout, ale zastavila mě.

"Počkej chvilku, nechci tě od té kávy zašpinit,"řekla s důrazem na její promočné oblečení.

"To mě nezajímá," usmál jsem se a přitáhl si ji blíže k mému tělu, a objal ji v teplém objetí. Cítil jsem kávu prosakující skrz mou košili, ale když její ruce omotala kolem mě, aby mě objala, uvědomil jsem si, že je to jedno.
Jde o to, že.. Tenhle fanoušek byl schopný vytvořit mi úsměv hned ve chvíli kdy mě poznal.