Four

Diagnostikovali Mi Rakovinu

"Pozval jsem vás sem, abych vám něco nabídl.", řekl doktor Andy Reynolds s pohledem upřeným na čtyři další lidi v místnosti. Všichni měli ve tvářích stejně zvědavé výrazy. "A to, jestli byste se vy čtyři nechtěli poznat.", dokončil nabídku a postupně všechny přejel pohledem. "Takže,", začal novou větu a pevněji sevřel opěradla křesla, na kterém právě seděl. "Nechtěli byste nám o sobě něco říct? Začni třeba ty.", řekl a ukázal na kluka, který seděl nejvíce napravo. Měl krátké světlé vlasy a na sobě šedé tričko které ho dělalo velmi hubeným. "Jmenuju se Gordon.", spustil své představení. Jeho hlas zněl velmi zastřeně, jako by mluvil po telefonu s velmi špatným signálem. "Jak jste si mohli všimnout, mám berle. Jednou mě táta vyzvedl ze školy. V ten den až nepřirozeně pršelo. Táta měl tehdy blbou náladu, protože mu v práci vyhodili kamaráda, takže se se mnou nechtěl o ničem bavit. Byli jsme asi v půli cesty domů a před námi ležela velmi ostrá zatáčka, ve které už několik aut nabouralo. Jen co do ní táta vjel, vyřítil se proti nám kamion. Táta ho v tom lijáku nějak přehlédl, takže než stačil jakkoliv zareagovat, nabourali jsme. Naše auto stihlo ve vzduchu udělat tři přemety, než dopadlo na zem. Řidičovi se vůbec nic nestalo, i když jeho kamion připomínal harmoniku. Zavolal záchranku a pořád opakoval, že je mu to líto a že nás v té bouři neviděl. Když dorazila, okamžitě mě naložili na lehátko a pořád mi opakovali ať se ani nehnu, že je to hodně vážné. Táta vyvázl jen s vykloubeným ramenem, takže z místa havárie odešel po svých. V nemocnici jsem strávil tři měsíce, než mě vůbec dostali na vozík. Pak mě čekali další čtyři měsíce cvičení, abych vůbec mohl pomyslet na berle. Tady k doktoru Reynoldsi jsem začal chodit kvůli tomu, že mi čím dál víc chybí normální chůze. Možná se vám to zdá jako blbost, ale mít víc jak půl roku berle se na mě podepsalo. Začal jsem poslouchat Death Metal a svět se mi zdá jako místo plný sraček. Toť vše z mojí strany. ".
Po jeho výpovědi v místnosti nastalo až trapné ticho.
"Někdo další?", zeptal se doktor Reynolds v naději, že někdo převezme iniciativu. "Tak třeba já.", ozvala se jediná dívka v místnosti. "Jmenuji se Elena Drakeová.". "V mojí rodině máme vojenskou tradici. Už po několik generací. Můj otec... Byl desátníkem v Afghánistánu, asi tři roky. Jednou, při projíždce nějakou islámskou vesnicí na ně banda teroristů vypálila pancéřovkou. Výbuch nikdo z pěti lidi v autě nepřežil. Z mého otce nezbylo nic, ani jsme neměli co pohřbít. Takže se stalo, že po pěti měsících po tátově smrti se moje matka oběsila. Už jsem neměla nikoho, do péče si mě vzala nevlastní teta. Teď už to je asi sedm měsíců. Snažím se myslet optimisticky, ale mám s tím čím dál větší problémy. Proto jsem tady, ale sama si myslím, že zbytečně, protože nepozoruju žádná zlepšení. Kdo další?", zeptala se a doufala, že někdo prolomí trapné ticho, které v doktorově pracovně nastalo. Když ani jeden ze dvou posledních kluků v místnosti nepromluvil, přehlušil ticho doktor Reynolds. "Třeba ty Alexi.", ukázal na kluka, který seděl přesně před ním. Měl až nepřirozeně černé vlasy a na obličeji jizvu, která se táhla od jeho levého oka až ke konci rtu. I přes červenou košili, kterou měl na sobě bylo vidět, že má velmi svalnaté tělo. "Jmenuju se Alex Flynn. Je mi sedmnáct a před dvěma lety jsem seděl ve vězení pro mladistvé. Důvod je jednoduchý: zabil jsem svého učitele. Už když jsem nastoupil na novou školu jsem nezapadl. Začalo si na mě dovolovat pár spratků ze třídy. Jednoho dne si na mě počkali v jedné postranní uličce, bylo jich na mě asi sedm. Když jsem čtyři zmlátil do bezvědomí a třídnímu harantovi zlomil ruku, začal mi dávat zabrat i matikář. Úkoly které měli řešit žáci o tři roky starší, domlouval se se skinheadama, aby ze mě vymlátili duší, dával pět dolarů spolužákům, aby o mě říkali že mlátím čtvrťáky. Jednou, když mě vyvolal k tabuli, jsem mu neodpověděl. Přišel ke mně tak blízko, že jsem mu dokázal spočítat chlupy v nose a otázku zopakoval. V půli věty jsem mu praštil hlavou o lavici a povalil ho na zem. Chvíli jen lapal po dechu, pak jsem ho chytil pod krkem a na místě ho před celou třídou uškrtil. Za pět minut mě chytla policie, odsoudili mě na dva roky do vězení pro mladistvé. Jen co mě pustili mě okamžitě vyhodili ze školy. Teď jsem přešel na jinou, kde ze mě má každý nahnáno. Po měsíci jsem začal chodit sem, protože se ve mě čím dál hlasitěji ozývají výčitky. ".
"Výborně.", řekl doktor Reynolds a něco si zapsal. "Už nám zbývá jenom Ryan.", řekl s pohledem upřeným na posledního člověka v jeho pracovně. Po celou dobu sezení seděl s očima upřenýma na podlahu. "Moje jméno je Ryan Flowers.", začal po asi deseti minutách mluvit a pohledem přejel celou místnost. "Jmenuji se Ryan Flowers.", zopakoval znovu. "A před rokem mi diagnostikovali rakovinu. Začalo to bolestí břicha, pak mi doktor zjistil něco vážnějšího, takže mě poslal na důkladnější vyšetření. Po doktorech jsem takhle lítal asi tři měsíce, než mi na ledvinách zjistili nádor. Nádor velký jako pomeranč. V tak pokročilé fázi, že už se s ním nedá nic dělat. Doktoři mi dali sedm měsíců života. Když budu mít štěstí. Po tomhle zjištění jsem všeho nechal. Protože je to stejně k ničemu. Na dva měsíce jsem s každým přestal komunikovat. Přestal jsem se soustředit na školu. Bleskovou rychlostí jsem ztratil všechny přátele. Pak mě rodiče zapsali k tomuhle doktorovi, i když oba víme, že to nemá cenu. Proto jsem přišel na tohle hromadné sezení, protože mi to je jedno.", po delší odmlce se slova opět ujal doktor. "Takže, seznámení bychom měli za sebou. Teď už jen potřebuji vás souhlas, že se tohoto experimentu účastníte dobrovolně a z vlastní vůle. Takže se vás ptám: jdete do toho?".
"Ano. ", ozvala se jako první Elena.
"Fajn.", řekl o něco později Alex.
"Za pokus nic nedám. ", řekl hned po Alexovi Gordon.
"Ryane?", zeptal se ho Doktor Reynolds, když Ryan stále neodpovídal. Ten jen seděl na židli a hleděl z okna.
"Ryane?", zeptal se doktor znovu. Ryan se několikrát nadechl než odpověděl.
"Tak jo.", odpověděl s náznaky nezájmu.
"Výborně.", řekl doktor a zase si něco zapsal. "Toť pro dnešek vše. Můžete jít.". Všichni vstali ze svých židlí a vyšli z vchodových dveří. Ocitli se na chodníku pred ordinací doktora Reynoldse. "Já jdu jinam než vy. Nazdar.", řekl Gordon a odešel po chodníku opačným směrem. "Čau.", odpověděl mu jediný Alex. Ostatní šli společně tou druhou stranou.