Four

Mám Málo Času

Elena seděla ve svém pokoji, opřená o zeď a z počítače jí hrála hudba. Ještě pořád vzpomínala na dnešní den. Nevěděla, proč se k tomu pokusu přihlásila jako první. Zdálo se jí to zajímavé, ale... když nad tím teď přemýšlela, zdál se jí ten nápad nelogický. Když se podívala na hodinky, usoudila, že je čas jít spát. Byla už po sprše, takže si šla prostě lehnout. Když  zavírala oči, zapípal jí mobil. Ztěžka se posadila a podívala se na něj. Ryan jí napsal zprávu. Než se všichni rozešli, Gordona napadlo, aby si všichni navzájem vyměnili čísla. Můžeš otevřít okno?, napsal jí. Nechápavě se podívala na displej, jestli Ryan skutečně napsal to, co napsal. Ehm, proč?, odpověděla mu. Jsem na zahradě, pod tvým oknem, vyskočila jí zpráva okamžitě. Nevěřícně se podívala na jediné okno v jejím pokoji, které se nacházelo nalevo od ní, hned vedle stolu s počítačem. Nemotorně se zvedl z postele a šla směrem k oknu. A skutečně, na zahradě nervózně postával Ryan. Otevřela okno a zavolala na něho: "Co chceš?". Až potom si uvědomila, že její hlas zní až moc nevraživě a protivně. Ryan na chvíli zaváhal. "Musím ti něco říct.", zavolal na Elenu. Ve tváři se jí rozlil nechápavý výraz. Proč zrovna jí? "A co?", zeptala se po chvíli. Zhluboka se nadechl, než odpověděl. "Tohle nebudu vyřvávat u tebe na zahradě.", řekl rázným hlasem. "Fajn, otevřu ti.", ujistila ho Elena. Měla štěstí, že byla sama doma, protože teta by ji za to, že pořvává po domě takhle pozdě, nejspíš zabila. Vyšla z pokoje, sešla po schodech dolů a zamířila na chodbu směrem ke dveřím. Když otevřela, uviděla před sebou Ryana, jak netrpělivě postává přede dveřmi. Měl na sobě tmavě modré tričko, které již delší dobu očividně nespatřilo pračku. Ne moc dlouhé černé vlasy kvůli větru poskakovaly tu a tam. Měl výrazné lícní kosti, které mu v kombinaci s tmavě zelenýma očima dodávaly  na upřímnosti. Není zas tak ošklivej., pomyslela si Elena. "Pustíš mě dál?", vytrhl ji ze snění Ryan. "Co? Jo, jasně... pojď dál.", řekla a ustoupila ze dveří, aby mohl projít. "Pojď za mnou", řekla, jen co zavřela dveře. Ryan ji následoval po schodech směrem do jejího pokoje. "Sedni si.", řekla a ukázala směrem k židli, která stála u pracovního stolu.  "Nebudu tady dlouho.", odmítl těmito slovy její nabídku. "Tak stůj.", odpověděla mu Elena. "Takhle to nemyslím.", odsekl a sedl si na židli. Elena se zatvářila nechápavě. Ryan se zhluboka nadechl, než pokračoval. "Nemám sedm měsíců. Ale tři týdny". Elena nevěděla, co na to říct. "To...", váhala, jestli má pokračovat. To je mi líto. Ale...", opět zaváhala. "Proč to říkáš zrovna mě?", chtěla vědět. Teď pro změnu váhal Ryan s odpovědí. "Protože... zdáš se mi ze všech nejdůvěryhodnější.", odpověděl jí. "Je mi to fakt líto.", řekla mu. "Můžu pro tebe něco udělat?", zeptala se. "Pro mě nikdo nic neudělá.", odpověděl. "Nikdo.", řekl s pohledem upřeným někam z okna. "S tímhle přístupem to nezlepšíš.", vytkla mu Elena. Ryan se na ni podával stylem myslíš to vážně?. "Já to nijak nezlepším.", odpověděl. "A kvůli tomu si chceš kazit pohled na život?", zeptala se ho káravým hlasem. "Mě žádnej život nečeká!", zakřičel na ni. Elena se až lekla jeho změny hlasu. "Eleno? Co se to tam nahoře děje?", ozvalo se zezdola. "Kurva!", ujelo Eleně. "Teta se vrátila dřív!", sykla na Ryana. Na schodech se ozvaly kroky. "Schovej se pod postel.", nařídila Ryanovi. Ten pod ni zajel tak rychle, jak se jen v dané chvíli dalo. V okamžiku, kdy pod postel nasoukal Ryan celé svoje tělo, se otevřely dveře. Do pokoje vešla žena kolem čtyřicítky. Ryan ji moc dobře zpod postele neviděl, ale poznal v její tváři nasupený výraz. měla krátké černé vlasy, které byly tak eovné, že připomínaly špagety před uvařením. "Nehraj to na mě!", vyjela po Eleně. "Co přede mnou schováváš?", ptala se hlasem tak vzteklým, že připomínala rozlíceného psa. Elena zaváhala. Nevěděla co říct. "Mluv!", zařvala na ni. "Já...", začala Elena. "Ano?", zeptala se opět vzetklým hlasem její teta. "Dost!", zakřičel Ryan a vylezl zpod postele. "A ty jsi kdo?", zavrčela po Ryanovi. "Jmenuju se Ryan.". "A co tady děláš?", ptala se dál a dál. "Jsem tady protože...", na okamžik zaváhal. "Protože Elena mě může vyslechnout. Mám fakt velkej problém a jen ona o něm ví. Na ni neřvěte. To kvůli mě je tady takovej kravál.".
"Máš štěstí holčičko.", řekla hlasem plným opovržení směrem k Eleně.
"Ty vypadni z mého domu.", řekla Ryanovi. Jen co byl ven z domu, zabouchly se za ním dveře. Naposledy před odchodem se podíval do Elenina okna. Stála před oknem. Něco směrem k němu říkala. Neslyšel ji, ale rozuměl jí. Pak ti poděkuju.