Ages

Už jako tříletý jsem se o půlročního prcka Harryho od sousedů Stylesovic staral a hrál si s ním. Vyrůstali jsme spolu a už od začátku jsme si byli velmi blízcí. Rozmazaně si vzpomínám, že když mi bylo tak pět a jemu tři, často jsme si spolu stavěli domečky z křesel a dek a hráli si na rodinu. Harry vždy chtěl být maminka, starat se o děti (panenky, které jsme kradli jeho starší sestře Gemmě) a vařit v bábovkách na pískoviště. Já byl vždy tatínek, který chodil do práce, a jako každý správný tatínek jsem přece musel před odchodem políbit maminku a děti, jako jsem to okoukal u nás doma. Rád na ty pusinky, co jsme si kdy jako malí vyměnili, z nostalgie vzpomínám.

Bohužel čím starší jsme byli, tím méně jsme se bavili. A nebylo to z naší hlavy, já s ním chtěl trávit čas a vím, že i on se mnou, vždy se po mě tak smutně koukal. To jeho nevlastní matka. Byla velmi nábožensky založená a hustila Harrymu do hlavy, že si s chlapci nemůže být tak blízký, jako si byl se mnou. Tehdy jsem to nechápal, bylo mi teprve deset.

Když mi bylo třináct a stejně tak i Gemmě, naše rodiny se dohodly, že by bylo skvělé, kdybychom se dali dohromady. Ale my s Gemmou byli jen dobří přátelé, ona dokonce měla vyhlédnutého chlapce u sebe ve třídě. A koneckonců i já měl vyhlédnutého chlapce. Harryho.

Jenže naši rodiče brali náš vztah s Gemmou jako samozřejmost a trvali na častých návštěvách. Chodil jsem k nim domů jen proto, že jsem se tak mohl tajně vídat s Harrym. Až do nějakých mých patnácti a jeho třinácti let se vztah mezi námi zase zlepšoval a víc jsme se bavili. Jak tajně u Stylesů doma v Gemmině pokoji (zatímco rodiče si mysleli, bůhvíjak se nesbližujeme s Gemmou, která oknem utíkala se svým přítelem), tak i ve škole.

Když jsem slavil šestnácté narozeniny, tiše jsem si ukradl Harryho z obýváku a dovedl ho k sobě do pokoje. Nechtěl jsem mu rovnou říct, že jsem se do něj asi bláznivě zamiloval. Nejdříve jsem mu chtěl jen nějak opatrně vysvětlit, že být gay není tak špatné, jako mu říkávala jeho matka. Jako příklad jsem rovnou použil sebe a asi to byla ta chyba. Utekl mi z pokoje a skoro čtyři roky se mnou nemluvil a vždy, když jsem se mu jen podíval do okna a on si mě všiml, znechuceně se odvrátil pryč a po chvíli pro jistotu i zatáhnul závěsy.

Chyběl mi. Strašně moc. A i když se náš kontakt omezil na nutné sousedské minimum, nikdy jsem ho nepřestal bláznivě milovat. Tak trochu si vyčítám, že jsem mu to tehdy rovnou neřekl a s vědomím, že ty city k němu nikdy nedokážu potlačit, jsem musel žít sám.

Tedy do doby, kdy se vše zase obrátilo.

Jednou, když jsem se po škole vrátil domů a unaveně se svalil na gauč k televizi, na dveře mi zazvonila Gemma. Musela mě snad sledovat, kdy přijdu, jinak by tu tak rychle a přesně nemohla být! Když jsem otevřel dveře, ani nepozdravila a rovnou na mě vychrlila:

„Harry se trápí."

„To je mi líto, ale co s tím mám společného já?" podivil jsem se. „To on se mnou přece přerušil kontakt, takže pokud ho trápí to, je to jen jeho vina. A pokud cokoliv jiného, už dávno mu nejsem tak blízký, abych o tom musel vědět."

„Můžu dál?" přehoupla se na špičkách, aniž by na moje slova reagovala. Pustil jsem ji tedy dovnitř, pomohl jí z teplého kabátu a následoval ji až do obýváku, kam prohlížeje si dům došla. „Dlouho jsem tady nebyla, ale koukám, že se tu nic nezměnilo. Pořád stejně pohodová domovská atmosféra. Ne jako u nás, začínám všech těch křížů a kostelního dusna mít plné zuby."

Zaraženě jsem si prostě jen sednul do křesla naproti gauči, kam se usadila ona, a nechal ji mluvit, protože tak jako tak by se mi nepodařilo ji zastavit. Poslouchal jsem.