ČAS ZÁZRAKŮ // 4dílný set //

Part FOUR /finale/

„Prosím," vymrštím paži a chytím ji pevně za ruku. „Povězte mi... Žije?"

Přikývne. „Žije, ale... Utrpěl mnohačetná poranění. Leží na jednotce intenzivní péče."

Roztřesu se nanovo. Je to má vina... Má... Kdybych se nechovala jako malá holka, nic z toho by se nestalo! Niall by pozorně sledoval vozovku a řidiči se vyhnul, byť by to bylo na poslední chvíli. Jsem si tím jistá!

Pocit viny se stále prohlubuje.

Po lících se mi rozkutálí slané slzy.

„Slečno! Neplačte! Váš kamarád se uzdraví..."

„Jste-jste si jistá?" škytnu.

Zářivě se usměje, ačkoli mi to přijde trochu falešné. Na druhou stranu jsem jí vděčná, že se mě snaží povzbudit. Kdybych se měla ve svých rozházených pocitech utápět sama, zblázním se.

„Můžu ho vidět?"

„Slečno, to není dobrý nápad..."

„Prosím," žadoním a porážku ve svém hlase se ani nepokouším skrýt. „Prosím, dovolte mi ho navštívit..."

Otevře ústa k dalšímu odmítnutí, ale když si všimne mého upřímného prosebného pohledu, unaveně vydechne. Úplně vidím, jak tím vyvěšuje bílý prapor.

„Dobrá. Uvidím, co s tím dokážu udělat."

...

Po dvaceti minutách už stojím navlečená ve svítivě zeleném papírovém hábitu, na hlavě mám čapku a přes ústa roušku a čekám před prosklenými dvoukřídlými dveřmi vedoucími na jednotku intenzivní péče.

Ruce se mi chvějí, jako bych právě vykonala nějakou hodně těžkou práci. Veškerá odvaha se válí v prachu u mých nohou, mám příšerný strach z toho, co na druhé straně uvidím. Jelikož ten pocit viny mě tíží, hruď mi zavalilo těžké kamení. A ke všemu z prostoru okolo jistě někdo odčerpal veškerý kyslík, protože tak špatně se mi v životě nedýchalo.

Sestra Laura, jak se žena posléze představila, mi prozradila, že jsem ležela v bezvědomí čtyři dny. Čtyři dlouhé dny, z nichž si nepamatuji ani ťuk. Zmeškala jsem Vánoce.

Já i Niall...

Stále se to ve mně všechno svírá. To já za to můžu. Já...

„Fajn," zamumlám spíš pro sebe. „Jdu na to."

Zvednu ruku ke zvonku a ukazováčkem stisknu tlačítko.

Tři vteřiny. Přesně tak dlouho trvá, než se dveře otevřou a mě do nosu udeří sterilní pach mísený s tíživou, svírající atmosférou.

Nadechnu se a překročím práh.

Z bílých dveří po pravé straně vyjde usměvavá mladinká sestřička s dokonalými kudrnami, které jí lemují oválný obličej. „Dobrý den, vy budete jistě Nicole! Laura mi volala, že si přejete navštívit jednoho z pacientů. Normálně tohle neděláme, ale jedna výjimka snad nikomu neublíží. Pojďte za mnou."

Následuji ji. Měkké gumové podrážky jejích bot nevydávají žádný zvuk, nechávají tak vyniknout tichému vrčení přístrojů a občasnému zapípání. To všechno ve mně vzbuzuje jen sžíravé pocity úzkosti.

Nasucho polknu. Bolavá naražená žebra se ozývají v neočekávaných náporech, zhmožděná zápěstí jakbysmet. V jedné vteřině mám pocit, že už své nohy neposunu ani o půl metru dopředu.

Přijde mi, že kráčíme nekonečně dlouhou dobu. Úzký prostor obklopují z obou stran vysoké postele, do jedné obsazené, a já si uvědomuji, jak obrovské štěstí jsem měla. Mohla jsem tam skončit též. Vlastně... Nejen tam.