ČAS ZÁZRAKŮ // 4dílný set //

Part THREE

Prudký tok mých myšlenek přeruší naléhavé bušení na dveře.

„No jo," zabručí muž a neochotně se vytáhne na nohy. „Už jdu!"

Nenamáhám se zvednout hlavu, stále fascinovaně zírám do plamenů a přemítám, jak jsem se mohla dostat doprostřed takového zmatku.

Dokud však od prahu nezahromuje známý hlas. „Nicole?!"

Našponuji se jako struna. Zatínám čelist, koušu se do spodního rtu a nabádám hlavu, aby procitla, aby se přestala topit v tom krutém snu. Respektive v noční můře.

„Tak sakra, Nicol!" zopakuje Niall, a než se naděju, drží mě za paže a vytahuje do stoje. Jeho dotek je pro mě stále jako rána elektrickým proudem.

„Co tě to zas napadlo za šílenost?" křičí mi do obličeje. „Kam ses v tomhle počasí vydala? Víš ty vůbec, jaký jsme o tebe měli strach?"

Vykroutím se mu a s naštvaným zavrčením couvnu dozadu. „Říkala jsem Debbie, že jedu za našima do Cambridge. Chtěla jsem strávit svátky se svými nejbližšími. Je to snad trestné?" Na konci už vyloženě křičím a je jen otázkou času, než začnu s výčitkami.

Niallovy modré očí září nesouhlasem. A také mi jej dá jasně najevo. Zatne čelist a skrz zuby procedí: „Byli jsme přece domluvení, že Vánoce prožijeme s partou. Všichni spolu! Co se to s tebou děje?"

„Neopovažuj se ve mně pokoušet vzbudit špatné svědomí!" vyplivnu a zabodnu do něj prst. „A co tu vůbec děláš? Nechte mě všichni na pokoji!"

Tím ho znejistím. Hněv je pryč, nahradí jej pouze hluboké rozčarování. „Proč se chováš tak divně? Nicole," pokusí se mě chytit za ruku, ale já před jeho snahou na poslední chvíli ucuknu. „Mluv se mnou přece!"

„Nialle, přestaň se mě na to pořád ptát," protáhnu útrpně. Už nezním rozčileně či dotčeně, jsem ovládána jen a pouze stravující bolestí. Trpím. Příšerně trpím. Ale on za to nemůže. Neví, jak jeho blízkost působí na mé pomalu se rozpadající srdce. Nemám tudíž právo vybíjet si na něm jakékoli negativní emoce. Protože člověk neporučí tomu, pro koho se jeho duše rozhodne. Či nerozhodne, v mém případě.

„Fajn," kapituluje. Bezděky nahrbí ramena a o krok couvne. „No, přijel jsem tě vyzvednout. Debs mě zaúkolovala. Věděla, že v tomhle počasí se nikam nedostaneš. A nechtěla tě nechat na Štědrý den na nádraží."

Popotáhnu. Celá Debbie... Ale copak se můžu vrátit k ní do bytu, kde probíhá vánoční večírek? Mám se tvářit, jako bych byla úplně v pohodě? Jako by se nic nestalo? To nezvládnu. Neumím se přetvařovat, každý na mně pozná, že se něco děje.

Náhle na rameni ucítím letmý dotek velké dlaně. Obrátím hlavu jen tolik, abych viděla do obličeje svému zachránci, usmívajícímu se muži, který mi znemožnil umrznout na nástupišti.

„Běžte," zašeptá. V očích mu svítí zvláštní světlo, vnímám konejšivé jiskry a uvědomím si, že se mi do žil přelévá zvláštní teplo. Může za to on? Tenhle zvláštní člověk? Skoro jako by mi jej seslala sama Nebesa.

Mlčky se očima pokouším naznačit všechny pochybnosti, jež mi svírají nitro. A on zřejmě pochopí. Vědoucně se usměje a trhne hlavou. „Víte, co já bych dal za to, abych svátky mohl trávit kdekoli jinde než na nádraží?"

V jeho úsměvu je něco radostného. Povzbuzujícího. Padají ze mě okovy, a přestože se určitá moje část stále bojí ocitnout se s Niallem sama, najednou svým strachům dokážu čelit.